Bratr Parvin nalezl konečně našeho ztraceného druha, našeho přítele milovaného pro jeho dobrého ducha a neklamnou moudrost. Jeho nález nebyl objevem štastným, neboť zpráva o osudu našeho dlouze pohřešovaného bratra Svojmysla nám přinesla pouze další hoře. Naděje, která se v této době, kdy jsme opuštěni a zapomenuti jako ovce beze svého pastýře, stále nepřichází. To, co nám bratr Parvin vyjevil o tělesných mukách, kterými si Svojmysl před svým odchodem musel projít, nás velmi tížilo na duši a soužilo naši již tak ztrápenou mysl. Rmut jakoby se vršil do nedozírné výše a naše smrtelné duše byly drceny tíhou této trýzně.
Vydali jsme se zpravit opata, hledaje radu a rozřešení. Ten, od té doby, kdy nás všechny zasáhla a překvapila ta nesnesitelná prázdnota v nitru, nepřijal nikoho ke zpovědi. Zaklepali jsme, jak se sluší a patří, ale odpověď nepřišla. Až po chvíli sebral bratr Těchan odvahy a jal se otevřít si sám. Opat byl uvnitř. Jeho komnata byla stavu neřádného a úřadu opata nehodného. Opat hodoval a mnoho pozornosti nám nedaroval. Bratr Parvin se ujal slova a přednesl opatu celou situaci v její plné závažnosti, ačkoli jisté detaily, vzhledem k tomu, že opat byl uprostřed hostiny, vynechal. I my ostatní jsme vyjevili svůj názor. Nebylo jasné, zdali nás opat vůbec poslouchá. Stále se cpal jako nezavřený, snad jakoby chtěl onu palčivou vnitřní prázdnotu, kterou všichni strádáme, zaplnit kousky sýra, holoubátky a zelnými plackami. Bratr Těchan už ztrácel trpělivost, hněv s ním lomcoval, až propukl v usedavý pláč. Teprve tehdy opat promluvil. Vstal od stolu, nedbaje na svůj špinavý šat a přistoupil k plačícímu bratru. Pohladil ho svou umaštěnou rukou po temeni, řka: ”Neplač bratře, oběti jsou nevyhnutelné. Přestože bratr Svojmysl možná zemřel nadarmo, věř, že já z cesty nesešel.” Mluvil klidně, otřel si bradu a pokračoval: “Nic mi nezabrání v tom, abych přišel na to, co se stalo s naším bohem. Jsem připraven hledat všude. Teď jděte, spěte pokojně a ničeho se nebojte. Pravdu máme na dosah!” Rozepjal paže, jako by to byla andělská křídla, a pak nám pokynul, ukazujíc na dveře z komnaty.
Spánek byl to poslední, na co jsme pomýšleli. Uposlechli jsme opata, ale žádný z nás pokojně nespočinul. Vprostřed noci jsme se znovu sešli v kapli, tam, kde bratr Parvin nalezl našeho ztraceného druha. Ptal jsem se bratří, zdali máme otevřít portál do Roslarovy Hrobky a poslat tak nepozorovaně pro pomoc. Ti se však shodli na tom, že když nemůžeme důvěřovat opatovi, nemůžeme věřit ani nikomu cizímu. Ovšem i bez boha nás stále pojí naše bratrská láska. To je to nejcennější, co nám zůstalo. Rozhodli jsme se, že Svojmyslovu vraždu vyřešíme sami.