Bitva v Mezijezeří

Výsledek boje: Těžké ztráty na obou stranách. Sylvanethi posílení o povolání dryady. Ústup Luminthú.

„Jak šlo jednání v Dolu?“ zeptal se vysoký elfí kníže, aniž by se otočil k nově příchozí. „Podvolí se ti lidé k dodávkám kamenů Hyshe, které právem náleží nám?“

„Nevím, pane…“

„Jak to že nevíš?“ otočil se kníže, jelikož takovou odpověď nečekal. Stála před ním Fininris, čarodějka a členka řádu Truchlících v roztrhaném hedvábném závoji, doprovázená dvěma střelci bez přileb. „Vypadáte, jako byste lezli křovím, místo toho, abyste vedli diplomatická jednání!“ Kníže Bel-Eskander nebyl proslulý svou trpělivostí. „Tak co se stalo? Kde je zbytek poselstva? Mluvte!“

Chvíli bylo slyšet jen ruch vojenského tábora za plachtou stanu a rytmické pokleplávání knížecích prstů na stole. Fininris za chvíli prolomila mlčení. „To stromy zabránili našemu poslání, pane. Sylvanethi, zdivočelé děti bohyně Alarielle,“ na chvíli se odmlčela, „Procházeli jsme průsmykem směrem k Zářnému Dolu, jak jsi přikázal kníže. Já i celá má družina, deset střelců a pět jezdců. Tam kde měla být cesta, rostlo neproniknutelné houští plné trnů zahalené do mrazivého oparu. Chtěla jsem poslat jezdce, aby našli cestu, ale z nenadání se na našem pravém boku zjevil opat nedalekého kláštera Alarithů s několika svými následovníky i duchem hor, aby nás varovali, že je to prokletá cesta. Věděla jsem jaké je moje poslání a nařídila jsem pochod vpřed nehledě na nějakou kletbu. Jezdci měli ten les spálit a očistit pomocí světla Hyshe. Vyjeli však dál a víc na východ než jsem jim nařídila a tam… tam les ožil. To co se zdálo jako křoví, byli dryády. Jezdci je skoro všechny smetli, ale za dryádami se zjevil prastarý duch lesa a mé muže uvěznil ve svých větvích a … a ty pak nechal prorůst skrze jejich těla. Za západě se zjevili Duchové lesa, které zahnala jediná salva mých střelců. Do těch samých míst se zjevil, přízračný bojovník světla, snad pomoc od samotného Teclise, ale většinu času byl nečinný. Zřejmě nás neshledal dostatečně hodnými pomoci. Alarithé i duch hor se vrhli do lesa, který náhle vyrašil blízko nás, aby zlikvidovali divokého ducha stromů. To se jim podařilo, ale bohužel jim to trvalo příliš dlouho a štěstěna se od nás začala odvracet. V dálce se objevovalo čím dál více dryád a začali nás obkličovat. Dělala jsem se svojí magií co se dalo a alarithé nakonec ubyli i obávané Kuronthské lovce. Já sama jsem vypudila z tohoto světa přízrak lesního bojovníka, který je vedl, ale bylo už pozdě… měli jsme jednat rychleji. Lesních duchů už bylo v průsmyku tolik, že jsme se museli stáhnout. Alarithé se pochroumaní stáhli do hor, světelný bojovník, který se probojoval nejdál také nakonec pohasl a já se stáhla s posledními dvěma střelci zpět do Tvého tábora, můj kníže.“

„Vážně dojemné, Truchlící… Příště si pro takový úkol najdu někoho s větším elánem. Někoho, kdo se nebojí do… lesa,“ ušklíbl se kníže Bel-Eskander. „Našli jste cestou alespoň něco ze ztracených pokladů Tor Arian?“

„Ne… Pane neměl byste brát Sylvanethy na lehko vá…“

„Odchod!“ zahřměl rozezleně kníže. Fininris i oba střelci odešli ze stanu. „Nechat se porazit stromy, jaká ironie,“ zasmál se Bel-Eskander v duchu.

-zápis z hlášení pořídil knížecí písař,Aneirin