Cities of Sigmar: Hammerhall x Ogor Mawtribes: Underguts, 19:16, 1000 bodů, Battle for the Pass
Dny se už krátily a nelítostná šajišská zima se hlásila o svůj díl. Pasecké louky se hemžili lidmi, trpaslíky, elfy i jinými, zvláštními, ale stejně přičinlivými bytostmi. Kupčíci s dřevěnými krosnami uzavírali poslední obchody, osadníci se starali o zásoby a klepy, které se rodily u desítek malých ohníčků rozesetých po stráni. Jako stěhovaví ptáci se zde šikovali stopaři, uhlíři, smolaři, sběrači kostí (a těch v zemi, které vládli kostižněci bez srdce, nikdy není málo), dehtáři a další, kteří v letním čase hledali živobytí v hlubinách Černého lesa. Spolu s nimi se z dolin přicházely družiny Poutníků. Zima mařila jejich letošní úsilí, příští rok se však vrátí a přinesou jaro, snad znovu posunou o píď, o sáh hranici, která odděluje mrtvou zemi a kvetoucí život. Teď však ustupují, stahují se zpět, nechají za sebou zemi zesláblou a nechráněnou. Většina těch, co odpočívají a loučí se, vystoupá v dlouhém průvodu průsmykem k Alaronovu dvorci a pak dál až na náhorní planinu k městu Ewigjaru. Někteří se zpozdí a přezimují v Pasekách. A někteří se nevrátí nikdy, jako každý rok. Zašantročení, zbloudilí, utracení vlkem, ghúlem, srubovou horečkou a záští. Málo jich letos přišlo cestou od Prasečího průsmyku. Adarthu, kapitán elfích hraničářů, mlčky vyhlížel svého nevlastního bratra Durhu, zvěda a stopaře. Vrátil se pozdě, se špatnou zprávou a hrstkou krátkých dnů, než průsmyk zapadá sněhem.
….
Adarthu a Durhu jeli opačným směrem než všichni ostatní, vstříc krátkým dnům, černému lesu, strádání. Doprovázela je dvacítka střelců, s nimi pět divokých jezdců, desítka Durhových hraničářů se sekerami a desítka Adarthovy věčné stráže, obtěžkané dlouhým kopím a štítem. V Prasečím průsmyku je čekal Bagbar, nejtlustší ogr v širém kraji. Na sklonku léta se nechal šesti statnými ogry vynést do sedla, posadil se na kanón a vybíral dávky. Průsmykem nepustil nikoho, koho důkladně neobral (i Durhu přišel o svůj zlatý meč i věrného koně) a chudáci, kteří projít nemohli, čekali pod horou, až napadne sníh, tyran sleze a nechá se celou zimu živit.
….
Na začátku bitvy ogři rychle obsadili oba svahy sedla, dělo hlídalo jedinou cestu do údolí. Když elfí bratři viděli tři ostřílené žoldáky na pravém svahu, změnili taktiku a zaveleli k postupu středem sedla. Durhu vedl své hraničáře do boje proti jednotce šesti hromotluků, Adarthu postupoval přímo. Jejich postup kryla soustředěná palba sesterstva střelců, posílená blízkostí obou kapitánů. Na pravém svahu žoldáci s podporou tyrana hravě pobili pět prchajících jezdců, na otevřené ploše ale byli snadným terčem šípů a rychle se museli stáhnout. Na levém svahu ogři pobili hraničáře. Zde zůstal i Durhu, nešťastně zabitý zbraní odraženou železnou pěstí. Na ogry však nepřestávali dopadat planoucí šípy a když viděli, že věčná stráž obkličuje posádku děla, rozběhli se zpět. Adarhu mezitím upoutal pozornost tyrana, který opustil svoji pozici a vrhl se na vyzyvatele. Elfí kapitán stěží vyvázl životem, ale Bagbar proslul jako první tyran, kterého kdy skolily elfí šípy. Ke konci bitvy se dvěma potlučeným kopiníkům podařilo obsadit nejvyšší bod sedla, jeho protějšek pevně kontrovaly lučišnice. Bitva skončila.
…
Padal soumrak a první sníh, rychle se osměloval, sílil a Ogři se rozprchli. Tyranova mrtvola pomalu chladla. Adarthu otřel krev, která mu vytékala z úst, pozvedl kopí a zavelel k sestupu do údolí. Neohlédl se tam, kde leželo tělo jeho bratra a polovina družiny. Brzy je pokryje sníh a bude jejich hrobem po dlouhé zimní měsíce. Vítězství bylo trpké a aby mělo smysl, je třeba ochránit osadníky pod horou. S mrtvými se rozloučíme, až přečkáme zimu.