KapitánNa nádvoří útulek jarního sněhu, nad hlavou obloha, na ní duchové dávných hrdinů na dávno zapomenuté výpravě. Vůně šajišského vzduchu, popelavá a chladná, vítr na holé kůži, pomalé tíhnutí k černému středu, žal. A tak to měla Jizera ráda. Z kouta, kde opilci obvykle chcávaj, vyvalil se baňatý mužíček. Vytlemený, kolozubý, smrděl strašně. „Ahoj Jizero,“ spustil, „dědeček dává pozdravovat! Jak se máš? Dáte si s tím pokoj? Pálíte ohněm a mrazem, co krásně mokvá, postíte tělo, větráte.“ Mohutně upšoukl a přitulil se ženě ke holeni. „Jizero, dědeček ti odpustil, že sis nechala vypálit strupy. Vrať se k nám. Sama víš, že nejlepší je všechno vzdát. Todle,“ mávl pacičkou nad troskami chrámu fénixe, „za to nestojí.“ Jizera odšťouchla fujtajblíka špičkou boty a spálila ho chladným plamenem. Svinstvo, co po něm zbylo, přikryla sněhem a vrátila se do sálu.
Kapitánka chrámu fénixe, posvěcená chladným
plamenem. Jizera je rozená v Ghyranu a do Šajiše přišla před mnoha a mnoha
lety v řadách Nurglova vojska. Napáchala jistě dost zla a nikdo neví,
jakou šťastnou náhodou zavítala do chrámu fénixe. Jisté je, že chladný plamen
vypálil její hnisavé rány, vzdala se moci Chaosu a oblékla bílé řeholní roucho.
Jizera po léta studovala bojové umění i asurský jazyk a dovede vládnout mečem i
kouzly. Vypráví se, že zachránila elfího hrdinu Alarona z beznadějné bitvy,
když svými modlitbami přivolala ptáka fénixe. Spojenectví lesních elfů a chrámu
fénixe v každém případě prověřilo mnoho bojů proti hrůzám Černého lesa. Jizera
má ráda mrazivý vítr na holé kůži, borůvky a pomalé tíhnutí k nicotě,
které je vlastní zemi Hallost.
Jizera patří k hořkým nepřátelům Něvy Černospárové, z kapituly Heldenhamru.