Drahý čtenáři, zrovna držíš v rukou deník Szabolcze Béra, též známého jako Poutník. Zakládám tento deník, protože začíná další etapa mého bytí a byl by hřích neponechat o něm jakoukoli zmínku. Pokud deník nemá konec, pravděpodobně jsem svou cestu nedokončil a padl. Ovšem neklesej na mysli, kde jedna cesta končí, tam jiná začíná a můžeš to být zrovna Ty, kdo mne učiní nesmrtelným. Pokud ti mé zápisky přijdou zajímavé a poutavé, neváhej a šiř je dále, ať o nich každý ví a já nebudu nikdy zapomenut.
Předmluva:
Psal se rok 4711 a já zrovna žil ve Vellumisu na břehu jezera Encarthan, bylo to krásné místo, ideální pro splnění mého dávného snu. Za zisk ze svého posledního dobrodružství sem se snažil založit Cech bardů a literátů. Přes všechno mé nadšení a elán se mi nedařilo moc dobře. Navíc jsem nic podobného předtím nedělal a velice mne zajímalo, jak to celé funguje. Ale jak šel čas, stále více se ukazovalo, že do tajů vedení fungující instituce ani tentokrát neproniknu. Ač byl Vellumis romantické a poetické místo, bylo zde jen minimum umělecky laděných osob a nové nepřicházely ani se založením cechu. Tak upadala představa mého fenomenálního odkazu - obří knihovny, spousty koncertních sálů, učeben a dalších míst kde by se mohli lidé scházet, předávat si příběhy jakýchkoli forem a dále je šířit. Bylo stále jasnější, že s mi nepodaří dát vzniknout místu s atmosférou jakou jsem zažil v Karcau.
Už jsem ztrácel naději, a proto jsem s povděkem uvítal změnu, která se udála. Na jaře 4712 klan Černého Slunce sjednotil ostatní orkské kmeny a napadl Lastwall od východu. Chápej mě čtenáři, válka není nic dobrého a epických momentů, které popisují písně a balady se v ní taky děje velmi poskrovnu. Ale mne to vytrhlo z marných snah a nasměrovalo mou mysl novým směrem.
Naštěstí invaze netrvala dlouho a po nějakém čtvrt roce se orčí armáda rozpadla a většina byla rozprášena. O orcích něco vím, a tak jsem se přidal k rytířům Lorda Strážce, abych se pokusil dozvědět něco více. Ale žádný z orků, se kterým jsem měl šanci mluvit si z daného období nic nepamatoval. Vypadalo to jako by z nich někdo udělal jen své poslušné loutky. Ale kdo? Proč? A proč přestal?
Odpovědí jsem mnoho nezískal ani po roce cestování. Země byla hladová, protože kvůli válce nebyl kdo by zasel a sklidil. A jak jsem tak putoval, dostal jsem se až do Roslarovy Lhoty. Toto město žilo před válkou mimo jiné i z obchodu s orky a tak jsem si myslel, že jim tyto obchodní styky pomohu navázat. Brzy se ukázalo, že zchladlé obchodní styky nejsou to nejhorší, co trápí místní lid. Kraj zaplavilo cosi jiného, temného. Něco se usídlilo ve starém Arodenově chrámu a trýznilo to okolí. Proč ten chrám ještě vůbec stojí? Aroden je už přes 100 let mrtvý a přesto jsou tací, kterým nedošlo, že je marné se k němu nadále upínat. Z počátku v okolí zůstávali rytíři a se zlem bojovali, ale i jim po nějaké době došly síly a odhodlání a tak odjeli. Lidé si na nebezpečí zvykli a svět se začal vracet do starých kolejí.
Ale jak to tak bývá, každé monstrum láká spousty odvážlivců, kteří se jej snaží zničit. A tak jsem ve městě zůstal. V hospodě jsem zpíval a vyprávěl své i cizí příběhy a čekal, až se Rudou Plenitelku - tak monstrum z chrámu místní pojmenovali - někdo porazí, abych vyslechl jeho příběh a mohl o něm vyprávět. Ale jak šel čas, stále více se ukazovalo, že se nejspíše žádné epické balady nedočkám. Většina výprav se nikdy nevrátila a já si při tom čekání ani nevšiml, jak pomálu blednu.