Ulthun II.

Jednání je u konce, Ulthun vyslechl Sol Invicta i čestnou stráž. Když nasedne na svého koně, paprsky slunce, které proniknou temnou oblohou, zatančí na jeho zlaté zbroji. Lord-Strážce na vás pohlédne se směsí odhodlání a smutku ve svých očích. Mluví silným, ale ponurým hlasem:

“Temnota sestoupila na Lastwall a hrozí, že pohltí vše. Nepřítel rozbil naše brány a nevinní v hrůze prchají. Země krvácí a nebe pláče. Já, Ulthun II., Lord-Strážce Lastwallu, jsem dostal úkol chránit a bránit tuto zem. Být štítem, který stojí mezi temnotou a světlem Iomedae. Nedovolit zlu, aby postoupilo byť jen o píď. Bojovat proti němu všude, kde se objeví. A přesto zpochybňujete samotný účel mého pověření a naléháte, abych obrátil své vojsko zpět, teď, v okamžiku, kdy je nepřítel na dohled!”

Ulthun na chvíli zavře oči a jak pokračuje ve svém proslovu, hlas se mu chvěje pod náporem emocí.

“Myslím na naše děti, na budoucnost a naději, kterou představují. Myslím na povinnost a přísahu, kterou jsem složil. A vím, že musím udělat správnou věc, bez ohledu na její cenu.

Ale co je správné udělat? Zůstat a bojovat nebo se otočit a ustoupit? Obětovat se pro svoji zemi nebo se zachránit pro svůj lid? Celý život jsem věřil, že silní mají povinnost chránit slabé. Ale v Roslarově Lhotě a znovu ve Vigilu udeřilo zlo bez varování a silní i slabí byli vymazáni z povrchu země bez rozdílu. Bojoval jsem v Belkzenu, zažil jsem mnohé bitvy a přepadení, ale nepředstavitelné a nesmyslné ztráty na životech, které nyní zasáhly můj národ, ve mě vzbouzí pochybnosti nejen o dobrotě lidí, ale i o dobrotě našich bohů samotných. Bylo to, co mě sem vedlo, světlo Iomedae nebo jsem byl pouze zaslepen odleskem vysněné slávy?” 

Na chvilku se odmlčí, zhluboka vydechne a když znovu pokračuje, je vidět, že už se rozhodnul. Po tváři mu kanou slzy.

“Když teď vyjedu do boje, tak se všichni kronikáři shodnou, že já a mí rytíři jsme pro Lastwall udělali vše, co bylo v našich silách a nakonec pro něj položili oběť nejvyšší. Ale cítím, že by to nebyla pravda. Ano, kdybych teď v Renchurchi padl jako hrdina, zachránil bych tak svůj odkaz. Ale já přísahal, že budu chránit svůj lid. Nebojím se obětovat svůj vlastní život pro Lastwall, ale nemohu obětovat celý národ pro marnou slávu. Když teď své vojsko obrátím zpět, budu muset navždy žít s potupou v srdci a naši potomci mi budou spílat. Navždy budu znám jako muž, který ztratil Lastwall. Ale tím, že se zde obětuji ho nezachráním o nic více, zachránil bych jen svoji vojenskou čest. Ale co můj lid? Musím žít pro ně, i když to bude život plný zármutku a hanby, život v porážce. Ale takový je můj úděl…”

S těmito slovy, se slzami stále ve tváři, zavelí Lord-Strážce k ústupu.