Slyšíte kroky v temnotě, někdo se pomalu sune a ztěžka oddychuje. Pak se zevnitř kaple ozve nejistý hlas: “Kdo tam?” Odpověď se zprvu neozve neboť korpulentní příchozí má co dělat, aby chytil svůj dech. Světlo lucerny ozáří jeho zpocenou tvář. Je to opat. “Ach, jsi to ty bratře.” řekne ustrašeně druhý mnich. “Proč ses chtěl sejít zde...a v tuto hodinu? Cožpak jsi zapomněl na ty zlé hlasy? Bojím se, že nás uslyší!” “Ty už se nemusíš bát ničeho drahý Svojmysle. Nestrachuj se o zlý hlas v této kapli. Vím, co je zač.” Efekt opatových slov na druhého mnicha je zcela opačný a ten jen vyděšeně špitne: “Opravdu?” Tlustý muž se přiblíží ke Svojmyslovi řka: “Ano.” Ten instinktivně couvne, ale už není kam a zadkem narazí na oltář. “Je to vskutku hlas ďábla, proradný malý zmetek.” řekne opat. Svojmysl sykne: “Jak to víš?” Opat nepřímo odvětí: “Vy všichni jste moc ustrašení. Nevíte, co si bez Arodena počít. Ale ty, ty jsi chytřejší než ostatní…” vystrašený mnich se tváří zmateně, ale naslouchá dál. “Já se nebojím hledat na místech, kam se ostatní neodváží… Dlouho jsem hledal a přemýšlel a pak mě to napadlo...Podle knihy zjevení to byl Asmodeus, kdo zabil svého bratra, byl to Asmodeus, kdo zabil jiného boha! Chápeš? A kdo než ďábel by něco takového mohl vědět!” Svojmysl uhodne, kam opat míří: “Takže Arodena zabil Princ Temnot?”
Opat odpoví: “Ne...zvláštní, raději bych si přál, aby tomu tak bylo...bylo by to lepší než tahle nevědomost, tahle nejistota. Musel jsem to vědět! Říkal jsem si, co je cena mé duše za objasnění tohoto tajemství pro všechny naše spoluvěrce. Ale byl jsem ošálen. Polopravdy, bludy, lži! Nikdy nevěř čertu! Ale jednu věc jsem se dozvěděl jistě. Nebyl to Asmodeus, kdo zabil Arodena.”
Na chvíli je v kapli ticho, ale napětí by se dalo krájet. “Ty...ty…(funění)...jak...kdo tedy?! Co jsi udělal? Nenapínej mne už prosím!” vysouká ze sebe Svojmysl.
“Žádný strach, bratře. Brzy to již budu vědět. Žádný ďábel moji duši nedostane…
Je zde ještě jeden podezřelý...někdo schopen bohovraždy...Musíš pochopit, byl jsem v krajní situaci, už nebylo kam jinam se obrátit!” “Co, o čem to mluvíš?!” Vyjekne Svojmysl.
“Dobře víš, koho mám na mysli. On ochrání mou duši před ďáblem!” “Ochrání?”
“A ty…” řekne opat a popadne drobného Svojmysla “Ty my konečně dáš odpovědi!”
“Ale já nic nevím!”
“Nelži!” Zařve opat. “Vezmu si je z tebe ať chceš nebo ne!” Prudkým úderem využívaje celou svou váhu rozrazí opat Svojmyslovu lebku o oltář a začne ho požírat zaživa…
Opat skutečně unikl peklu...ale byl to únik takzvaně z louže pod okap...jeho duše...navrátila se z Bezedné Hlubiny...znetvořená...přežívající...požírající...živící se na mase démonů.
Den, ve který orkové dobyli chrám a obětovali polapené mnichy Rovagugovi, skála pod chrámem pukla...a opatova duše se vrátila do tohoto světa...