Zrcadla přestanou zářit a místo toho se na nich začnou objevovat obrazy, výjevy, a vize. Vidíte mladého Arodena s kovářskou zástěrou, v ruce třímá čirý meč. S pýchou si jej prohlíží, fascinován vlastní dovedností. “Císař bude poctěn tvým výtvorem, mistře.” pochlebuje Arodenovi emisar ve zlatozeleném hávu. Arodenův pohled uhne od meče stranou, ale emisarovi se vyhne…Ten zbledne. Dojde mu totiž, že dnes od legendárního kováře odejde s prázdnou…
Jste pod vodou, váš zrak podivně deformovaný, až vám dojde, že jste ryba. Co je to před vámi? Narazíte. Byla to síť. Plácáte se v ní a snažíte se vyprostit, až vás náhle nějaká síla prudce vytáhne nahoru do neznámého prostředí…na vzduch! Spatříte ruku, která síť drží a torso v zeleném pleteném ponču. Osoba má na hlavě barevný rybářský klobouk…je to Aroden. Jeho tvář je zarostlá neudržovaným vousem a dlouhé vlasy volně rozpuštěné, ale přestože na něj hledíte rybíma očima, poznáte, že je to on. Za ním se vodou brodí další postava. Má nádhernou čelenku z rudých ptačích per a přes ramena a ňadra přehoz ze spousty barevných korálků. Když Aroden vítězoslavně pozvedne svůj úlovek, dívka se na něj zeširoka usměje…
Kakofonie zvířecích zvuků a bubnování deště. Jste uprostřed džungle. V zorném poli se vám, zahalena oparem vodní tříště, začne rýsovat monumentální stavba. Nic podobného jste dosud neviděli. Je to mnohostupňová pyramida, jejíž kamenné bloky jsou protkány rudě zářícími žilami tygřího železa a zlata, opravdu podobně jako tygr. Aroden a Arazni, oba ve slavnostním ceremoniálním úboru s několikastupňovými čelenkami ze zlata, per a korálů, vstoupí dovnitř…
Láskyplné pohlazení. Arodenova blažená tvář odpočívající na dívčím klíně. Nad milenci se klenou majestátní větve obrovského dubu z prvního světa z nějž na ně opadá pestrobarevné listí. Kéž by tento okamžik trval věčně…
Ale nic netrvá věčně. Hořící máry na vrcholku hory, čelenka z rudých ptačích per se mění na uhel…
Slzy, bolest, prázdnota, osamění…
Znovu spatříte pyramidu, tentokrát do ní Aroden vstupuje sám. Nemá žádný slavnostní oděv, jen prostou bederní roušku…
Nahý Aroden sedí pod korunou stromu a medituje. V hlavě mu zní Araznina slova: “Kumaru, strom Stvoření”. Plynou hodiny, dny, týdny…
Pak konečně opět povstane a odejde do jakési místnosti. Vidíte, že strom není obklopen lesem, ale oněmi žilkovanými stěnami. Zanedlouho se Aroden vrátí, v ruce nese pilu. Na chvíli se nervózně ohlédne, jako by měl strach, že ho někdo pozoruje, přestože je zde zcela sám. Když ze sebe obavy setřese, zatne zuby pily do jedné z větví a začne řezat…
Výjev se rozplyne a místo něj hledíte na neklidnou mořskou hladinu, která se zvedá. Vidíte, že když Aroden použil svou mocnou magii k vytažení ostrova Kortos ze dna Vnitřního moře, byla to pouhá neobyvatelná skála pokrytá slizem…
Dělníci na ní začínají stavět pětici hliněných věží…
Tma. Ať už se vám vize snaží ukázat cokoli, moc toho tedy nevidíte. Slyšíte kroky mezi kameny, tlumenou ozvěnu a podivné kloktavé zvuky. Vypadá to na nějaké podzemí. A pak vizi zalije světlo zeleného slunce. Přesněji řečeno šesti zelených sluncí. Díky jejich životodárné síle zde v podzemí roste hojná rozlehlá džungle obývaná troglodyty. Zpoza skály se vynoří postava, jejíž kroky jste slyšeli. Je to Aroden. Zažene troglodyty pryč a uzme všechny světelné orby kromě jednoho, který nechal udržovat tamní ekosystém. V očích nového boha lidstva budou tyto orby mnohem lépe využity jako pomoc lidem oproti těmto primitivním tvorům…S tím opustí toto nyní temné místo…
Vidíte Szabolcse sedícího na kůru katedrály Sancta Iomedea. Mlčky dumá, ale přesto slyšíte jeho myšlenky. Naše mysl, naše povědomí, je jako balón. Jeho povrch je to, co nevíme. Uvnitř myšlenky, které jsme prokázali. Ale jak do naší mysli, balónu, foukáme nové a nové myšlenky, jak zvětšujeme to, co si myslíme, že víme, tím se roztahuje a tím se zvětšuje i jeho povrch. A s ním i to, co víme, že nevíme. Toto je jeden z nevyhnutelných zákonů poznání...ale není tomu nakonec tak správně? Protože jaká je alternativa? Když díky proroctví Zlatého Věku budeme vědět vše? Když jakmile najdeme hranici, nikam dál už nepůjde jít. Když už nebude nic neznámého k objevení? Nic nového k vyzkoušení...zužující se slepá ulička. Žádný způsob jak zvrátit Blednutí! Zlatý věk lidstva...nutně znamená konec gnómů! V tomto okamžiku si uvědomil jednu věc. Aroden musí zemřít…
