snad 20.7.4718 - pátek ... snad 4718 (později opraveno na pátek 3.8.4718)
Pozvolna jsem otvíral oči a v hlavě jsem ještě stále slyšel dozvuky rozhovoru s Barzakhem. Jen další znepokojivá vodítka, kéž bych si jen dokázal vzpomenout. Rozhlédl jsem se okolo a skutečně jsem uviděl ostatní, jak mi přislíbil, ale kde to jsme? To místo mi nebylo ani za mák povědomé, téměř bych netipoval ani správnou pláň.
Vyškrábal jsem se na nohy a ač jsem ještě před chvílí usilovně běžel, nyní jsem se cítil zcela svěže a odpočatě.
Rozhlédl jsem se, podruhé, potřetí a až tehdy jsem začal to místo poznávat. Byla to stodola koňského handlíře ve Lhotě, takže jsem na správném místě. Ale co se to stalo? Sláma zetlelá, všechno dřevo zcela ztrouchnivělé a skrz stěny se dovnitř tlačila vnější vegetace. Ještě podivnější byla obloha, která prosvítala mezi střešními šindelemi. Měla zelenou barvu. "Kde jsem ji jen ... ? No ano, ten jedový oblak v chrámu!"
Vyšli jsme ven a zbytek Lhoty nevypadal ani o trochu lépe. Vše bylo prorostlé hustou zelení, zbytky domů se o ni už spíše opíraly než, že by stály samy. Ale byly tu i nové podivné věci. Kde stával můj dům se nyní tyčil obří strom a další se tyčil v místě kaple. A od hřbitova vycházela jasná záře. Hrobka vypadala zpovzdálí celkem zachovale na rozdíl od zbytku města. A celý tento výjev byl obklopen všudypřítomnou mlhou, kterou jako by nějaká síla držela mimo střed města.
Jak jsme se rozhlíželi po městě a snažili se to pochopit, zapomněli jsme na ostražitost. Nikdo si nevšiml, že se rostliny okolo nás pohybují více než by bylo zdrávo až do chvíle, kdy něco Knospe strhlo a celá zmizela v podrostu. Hned co jsme se za ní pustili, vrhly se na nás hned dvě kytky. Šlehaly okolo sebe šlahouny a velmi úspěšně se jim dařilo nás omotávat. Každý zásah byl tvrdý a bolestivý, ale i my jsme jim uštědřili několik ran. Tehdy jsme si všimli, že jsou obsypané plody, velmi podobnými jizvůvkám, a sami se jimi během boje krmí. Když jsem jednu okusil, cítil jsem jak se mi opět vlévá energie do žil. Díky bobulím, které jsme všichni pojídali, byl boj velmi vyrovnaný. Když tu Caldorovi, který už před tím vykazoval známky nervozity, úplně ruply nervy a začal okolo sebe s křikem mávat mečem. Nevěřil bych, že toho jsou rostliny schopny, ale strachy se daly na útěk.
Vyhrabali jsme Knospe a již opatrněji jsme začali procházet Lhotu. Nejprve jsme se vydali na místo, kde jsme byli naposledy, sice jsme cestou nalezli několik svých předmětů, ale vypadá to, jako by nic nebylo na svém místě. Caldor, který již před tím vyšiloval, že jsme se vrátili ve zcela jiném čase, nyní propadl úplné hysterii, protože jeho meč po otci nebyl nikde k nalezení. O kus dále jsme potkali Vědmíra a Vševoje, nebo spíše jejich duchy, jak si jako za starých časů vypráví, jaké to bylo ... za starých časů. Celkově vzato to bylo marné shledání, sice vědí jaké to bylo kdysi, ale pomoci nám s přesnějším určením času nedokázali.
Knospe se rozhodla zkusit zjistit více od dalších duchů ve městě, ale ani to nebylo příliš úspěšné. Odhalila, že strom u kaple je ve skutečnosti Glorie a to ji dokonale vykolejilo. Zasáhlo to i nás ostatní, neboť to srazilo naši naději na nalezení dalších přeživších, jejichž duše jsme v Nekropoli nepotkali. Co se s nimi stalo? Je ještě někdo naživu? Jak daleko sahá tato katastrofa? Přežil někdo z karavany? Ví už Krevel, že z jeho velké rodiny už skoro nikdo nepřežil?
V této pochmurné náladě jsme se vydali za světlem u hřbitovní zdi. Zářící andělská postava, představující duši Roslarovy Lhoty naši náladu ještě více srazila. Pohled na záblesky šťastné budoucnosti, která nikdy nenastane nás zarmoutil ještě více. Ani duše města nebyla v plné síle, je potřeba osvobodit zbylé duše uvězněné ve městě. Mnoho jsme dělat nemohli, a tak jsme se vydali pomoci první z nich nalézt klid. Adamantýna ... . Proč se to celé muselo stát?
Další kroky vedly do školy. Tam se nikomu moc nechtělo, a tak to zbylo jen na mě. Děcka byla jak z divokých vajec a řádnou chvíli mi trvalo, než jsem je vůbec dostal do lavic. Ve škole už jsem pořádně dlouho nebyl a netušil jsem, co se zrovna učí. S trochou nenápadného vyzvídání jsem dostal alespoň nějaká vodítka, na kterých se dalo stavět. Bylo to až bolestivě náročné snažit se těm dětem udělat zábavnou hodinu, když víte, že jsou již po smrti. Tolik let jsem s nimi strávil a tehdy to bylo naposledy. Kéž by i Krevel měl tu možnost vidět Omeletu naposledy se smát.
Už toho na mne bylo moc a potřeboval jsem si srovnat myšlenky. A ideálně se i pořádně napít, jen vědět jestli tu něco zbylo.