Dochází mi síly a srdce mi buší jako když běží kamenný golem. Letíme dnes z akce do akce, to už jsem léta nezažil. Sice to nedávám najevo, ale občas se bojím, že už máme na mále. Kdybych to byl náhodou já, sedím tu uprostřed sklepení krátce po půlnoci, svítím si Pathfinder kompasem a píši tento deník, než se opět pustíme do akce. Pokud jste nezačali číst můj deník zrovna tady, tak jistě tušíte, jak jsem se sem dostal. Přesto popíši poslední okamžiky, než se zas vydáme dál.
Měli jsme sice jen minimální čas, ale udělali to, co jsme mohli, abychom ten čas využili na maximum. Bylo jasné, že půjdeme do boje a ocenili jsme každou pomoc. V našem případě to byl Auric a Veena. Pak jen stačilo překročit hranice do druhé poloviny města a vstoupit do podzemí. Už jsme tam jednou procházeli a proto měla být cesta snadná. To nebyla úplně pravda, ale když jsme zaslechli hluk v temnotě, tak nás to celé přešlo.
Proplížili jsme se až k místu, kde byl portál a tam jsme se nestačili divit. Skupina lidí tam stála a jak se zdálo, něco vyvolávala. Nebylo těžké si domyslet, že to by mohl být zdroj všech těch ďáblů po městě. No a nebyli bychom to my, abychom tam nevlítli a nerozprášili tu pekelnou seanci.
A tak tu teď sedím a čekáme u dalších schodů, abychom překvapili pendlujícího ďábla.