Pohyb pod horami

Ambrosiovy muži dorazili k branám do prastarých síní Karak Azgaraz. Všude se zdálo být ticho a tma. Pak v dálce v tunelech zazářilo světlo, které se přibližovalo. Sigmarité se připravili k boji. Záhy se ukázalo, že jde o ohnivé trpaslíky, takže Serafové polevili ve své připravenosti. Šlo přeci jen o spojence krále bohů... byť nevyzpytatelné. Ambrosius jim vyjel v ústrety, aby si promluvil s vůdcem trpaslíků. Ukázalo se, že jde o klan Zhâz-Azgaraz, který sídlil v hlubinách Karak Azgaraz. Nikdo z klanových ténů moc nechtěl mluvit, kam a proč mají namířeno. Ambrosius si všimnul, že sebou vedou velké množství magmadrotů obtěžkaných bagáží. "Utíkají..." pomyslel si Ambrosius, ale před čím?" Runový otec  prohlásil něco o špatných výhních, zasypaných tunelech a špatných podmínkách pro drotí líhně. Součástí výpravy, bylo mnoho trpasličích lovců ověšených dračími trofejemi, kteří si něco mrmlali v  khazalidštině a ukazovali směrem k Ambrosiuvým mužům, kde byl i bledý drak Torak. Náhle jednomu z lovců vypadlo z brašny vejce. Ambrosius okamžitě poznal, že nejde o magmadrotí vejce, ale o dračí... dračí vejce černé letky. Pašeráci a pytláci, žádní uprchlíci. Při druhém pohledu zjistli, že jeden z magmadrotů je ověšen dračími kostmi. Tohle byli i vykradači dračích hřbitovů!  Jako jeden z vůdců Serafů, strážců posledního odpočinku všech inteligentních bytostí, nemohl nechat tento přestupek nepotrestán!

Ambrosius se chtěl vydat zpět ke svým mužům a potrestat zloděje. Klanový vůdci, ale postřehli změnu v jeho chování a rozhodli se jednat jako první. Jeden z magmadrotů skočil po Ambrosiovy a než se všichni nadaláli, začala šarvátka. Po dosti intenzivním boji se ale koloně trpaslíků podařilo prorazit a vydali se neznámo kam. Ambrosiovi pomohli jeho rytíři zpět na nohy. "Čert vem trpaslíky. Musíme zjistit, co probudili v hlubinách..."

Serafové postupovali dále do hlubin hory. Ambrosius se nemýlil. Trpaslíci skutečně rozkopali dračí hřbitov v jedné z velkých jeskyní. Ambrosius cítil v zatuchlém vzduchu jeskyně nečistou magii. Rozkopaný hřbitov přilákal mrchožrouty. Čarodějné smysly jej varovali, že se v blízkosti pohybuje opravdu mocný upír. Pak se dračí kosti daly do pohybu... Ambrosius dnes neměl dobrý den.

Maršálek se rozhlédl  královské menažerii, Na sedm vznešených hipogryfů se vzpínalo ve svých stájích. Byly čerstvě odchyceni a bylo potřeba je vycvičit. Do blízkosti královských stájí se vplížili vetřelci. zřejmě chtěli krást a škodit. Maršálek dal povel svým pacholkům aby otevřeli vrata všech kójí. Nezkrocení hipogryfové vyrazili ven a vrhli se na nic netušící lapky. Maršálek používal k jejich výcviku jemné mlaskání, rázná slova i jezdecký bičík. Mladé přírůstky se činily. Brzy se všichni vetřelci rozutekli. Nechal královská zvířata zavřít zpět do stájí a vydal se řešit další problém. Podkoní přinesl zprávu, že ustájené tvory i dále položené sýpky sužuje nezvykle velké množství škůdců.

Ambrosius věděl že zemřel. Cítil, že nemá hmotné tělo a jeho duše putuje v podobě blesku zpět do Azyru, na Kovadlinu znovuzrození. Stále "fyzicky cítil", jak jeho tělo roztrhli vejpůl dva nemrtvý draci. Opravdu neměl dobrý den. Cítil, že zklamal Božského krále a čekal, že možná dojde zatracení. Přišla však zkouška. Ve svém snění mu Sigmar znovu dal jeho Noční hlídku a postavil proti ní v Aréně stínů téměř identické uskupení bojovníků, jen ve zlatých zbrojích. "Dokaž mi své kvality, můj služebníku!" slyšel hromový hlas ve své hlavě. Ambrosius nebyl nervózní. Věděl, že jde o zkoušku, která rozhodne o jeho osudu... o jeho duši. Vedl tedy své muže znovu, byť jen silou mysli. Bojovat sám se sebou bylo těžké, ale nebylo to pro Ambrosia nic nového. Byl si plně vědom sám sebe a tím pádem jeho zrcadlový soupeř byl pouhou iluzí a nepředstavoval tedy takovou hrozbu. Boj byl dlouhý, ale Ambrosius, správně volil své cíle a nakonec vzešel z boje vítězný.

"Můj služebníku, mám pro tebe nový úkol. Otevři oči a jdi s mým požehnáním." Ambrosius znovu cítil, své tělo...