Druhá výprava na mohylové vrchy

Druhá výprava na Mohylové vrchy

Obrázky

Padal hustý déšť. Trojice unavených mužů se choulila zabalena do plášťů u malého ohníčku. Před napřízní živlů je chránila malá jeskyně u jejíhož vchodu ležel veliký mastif.

"Seržo, co se vlastně tak posralo?" zeptal se ušpiněný mladík v dělostřelecké uniformě starého veterána od zvědů.

O čtrnáct dní dříve...

Na zasněžené planině mezi mohylami panoval ruch. Sapéři opevňovali starobylé ruiny, infanterie nosila zásoby, zatímco zámožní rytíři byli schováni ve stanech a popíjeli horkou medovinu. Seržant Zbyšek obhlížel se svými zvědy terén z nedalekých kopců a měl tak celou výpravu na dohled. Po převratu v Ewigjaru nastaly ve mněstě nové pořádky. Cech obchodíkú s masaranem bohatl a chtěl posílit svůj zisk. Černý les byl plný nebezpečných duchů a bylo potřeba se proti nim posílit. Podle čarodějky Loreny se v Mohylových vrších ukrývají prastaré elfí artefakty. Cech proto najal kondotiéra Jacoba ven Bevroren, který ve městě zverboval kde koho. Zbyšek viděl v táboře následovníky Moriganiny kněžky, velký stan kondotiérových poradců, několik čarodějů, velkého ven Bevrorenova gryfa i mocný parní tank, který městskou radu stál nemalé peníze. Ti všichni byly obklopeni zástupy obyčejných vojáků. Na první pohled vypadala výprava úchvatně a nezdolně. Žádná tlupa orků ani služebníků chaosu se jim tady na opevněné pozici nepostaví. Ven Bevroren prý uplatil tlupu ogrů, aby mohla výprava bez obtíží projít Choramem. Zbyškovi psi ale stejně byli neklidní. Starý seržant hleděl s obavou k východu, kde se stahovala mračna.

O dva dny dříve...

Z oblohy padal sníh s deštěm. Zem byla rozbahněná. Nikomu z prospektorů ani arcano-geologů se nepodařilo lokalizovat mohylu s prastarým elfím artefaktem. Výprava už rozkopala tucet mohyl a nalezené kosti se vršili na jedné hromadě. Veškeré pohřební cennosti zabavoval generální štáb, ale nejedna cetka skončila v kapsách kopáčů a táborových strážců. I do Zbyškova měšce přibyla nějaká ta mince a dokonce koňmi ozddobený hřeben pro dceru Markétku. Snad každého v táboře znepokojovali všudypřítomní havrani, kteří posedávali na okolních stromech. Velká kněžka vyjadřovala pochybnosti nad přístupem celé výpravy k ostatkům zemřelých, tvrdila, že ven Bevroren probudí hněv Strážců. Víc však neudělala. Velitelé rozhodli, že se bude kopat v mohyle č. 23, ozdobené starými sochami saňí.

Odpoledne se počasí zhoršilo. Zvedl se vichr a začala blýskavice. Několik stanů odnesla bouře a uhlíky z varných ohnišť létaly všude kolem. Náhle se po táboře roznesl křik. Drak! Zbyšek se podíval směrem, kam ukazovali všechny ruce. Opravdu, z východu se vzduchem blížil obrovský plaz a jeho řev srazil nejednoho muže na kolena. Velitelé křičeli rozkazy, rytíři narychlo sedlai koně a ve spěchu byl spuštěn i parní tank. Náhle okolo tábora začalo nezvyklé hromobití. V záblescích se objevovali další a další poloobři v černých zbrojích. "Strážci..." slyšel Zbyšek, jak si šeptá kněžčin doprovod. Posádky kanónů na výspách na nic nečekaly a začaly do nově příchozích pálit ze všech těžkých kusů. Všude panoval zmatek. Velitelé výpravy se opevnili v provizorním štábu, zatímco jejich muži pobíhali všude kolem... a pak dosedl na zem drak. Tyčil se nad všemi v majestátním postavení. Jediným mávnutím ocasu smetl jednoho z mágů, svými pařáty otevřel ocelové plátování tanku a sežral celý oddíl rytířů s koňmi i výzbrojí. Zbyškovi zvědi spolu s dalšími železnými pány chtěli napadnout drakův zranitelný bok, ale cestu jim zastopila skupina černých strážců. Halapartny Strážců stínali hlavy koní jako by to byly stébla trávy. Pod jejich ranami padl zbyškův sestřenec Jáchym, silný Karl i Petřík zvaný Koláček. Zbyšek, veterán mnoha střetů, věděl že lepší je žít a vzal nohy na ramena.

"Všechno, mladej, všechno se posralo... Jestli se vrátim domů, seknu s vojáčinou. Dám se na dráteničinu a budu opravovat hrnce."

Starý seržant Zbyšek se postavil, zabali se do pláště a plivnul do ohně. Zbyšek ani jeho druzi nevěděli, že je ze skrytu pozorují nejedny hladové oči.