Caldorovi už dávno došla trpělivost. To monstrum, ať už je to cokoli, zabíjí bezbranné obyvatele města a on tu s otcovým mečem u pasu musí natahovat stupidní samostříl. Skoro si přál, aby na něho ta věc zaútočila, aby se snesla blíž a zakusila jeho ocel. Jakoby Bohyně vyslyšela jeho prosbu, zamířilo monstrum přímo k němu. Než však stačilo doletět na délku čepele, zřítilo se na zem zasaženo kouzlem. Tehdy se v něm něco zlomilo. Ohlédl se zpět skrze trosky a kouř a zahlédl v dálce jasnou záři věže katedrály. Tam viděl, či možná jen tušil ji. Představil si, jak tam stojí křehká, znavená, ale odhodlaná vzdorovat zlu do posledního dechu. "Za Birgitte..." proběhla mu hlavou myšlenka. Tasil meč. "Sol Invicta!" zařval z plných plic, odrazil se a skočil. Okamžik ticha a rána. Dopadl těsně vedle bestie a aniž by vstal, vší silou do ní vrazil svůj meč. Bránila se. Pokusila se uniknout jeho zuřivosti, ale další údery zasypávaly její křídla, nohy i chřtán. Nic nedbal drápanců a ran všude po těle, cítil jen zlobu nad zmařenými životy, nad tím, že Birgittiny havraní vlasy namísto vlečky nebo diadému pokrývá jen pot, krev a slzy. Bodal a bodal a bodal. Pak náhle jako by skrze oblaka jediný paprsek seslaný samotnou Dědičkou ukázal na zraněné místo na těle strašlivé stvůry. Tam Caldor celou svou vahou zarazil otcův meč až po jílec. Bestie zařvala. Malý Cal, kovářův synek, nyní oděný v magické zbroji s mocným mečem v ruce, nalehl na jílec a zbraní v ráně prudce drhnul. Něco uvnitř prasklo a ven se vyvalila černá tekutina. Nestvůra padla k zemi. Caldor nechal meč v ráně dokud necítil, že v jejím těle neustal veškerý pohyb. Pak konečně vydechl. "Hlupáku, dýchej! Nápřah, nádech, rána, výdech. Začátečnická chyba." Ani si neuvědomil, že zapomněl dýchat. Levou rukou si zvedl hledí a lačně nabíral vzduch do plic. Nával hněvu se pomalu rozplýval a nahradila ho ostrá bolest. Dokázal to. Ochránil ty, kdo se bránit nemohli. Náhle vše viděl jasně. Přijmou-li ho, složí svůj slib. To je jeho cesta.
Word count: 339
