Sezení sedmé 28.10.2020
12.6.4718
Ráno jsme si lehce přispali, abychom dospali čas ztracený nočním únikem. Už jsem neztrácel čas rozkládáním stanu, a tak mne ráno brzy probudily sluneční paprsky nového jasného dne. Snídaně, pár slov k předešlému dni a mohli jsme se vydat zas na cestu dále, tentokrát ke staré strážní věži.
Cesta po planině byla dost monotónní a věž bylo vidět již z dálky. Ti pozornější z nás si všimli, že to co nám krouží nad hlavami není pták, nýbrž gryf. Dalo se to čekat, vždyť nejsme zas tak daleko od gryfí skály, o které mluvil Radslav. Ale co tu hledá, široko daleko jsme tu jen my. Když jsme pohromadě, pravděpodobně na nás nezaútočí, ale budu muset dávat pozor, kde a jak nechávám poníka. Nerad bych o toho pracanta přišel.
A jsme tu. Již od pohledu je poznat, že tato strážní věž už má nejlepší léta za sebou. I ty špatné už odnes čas. Skála pod věží je silně zvětralá, zdivo se rozpadá a vše cenné i bezcenné, co šlo odnést už je pryč. Přesto takové místo přímo vybízí k setkáním a skrýváním se a proto bylo jasné, že musíme jít dovnitř to prověřit.
Vstupní místnost byla dost zašpiněná, a tak nebylo těžké poznat několik různých stop. Těžko poznat, kdy jaké vznikly a složit si mosaiku událostí, a tak jsme se pokusili alespoň určit o koho šlo. Část stop byla velká a téměř jistě patřily orkům, na ty už jsme tu narazili, takže to není žádné velké překvapení. Stejně tak nebylo příliš překvapivé narazit na směs normálních a malých stop od běžných až nóbl bot. Opět se dá celkem s jistotou odhadnout, že se jedná o Lasičky. A co tu dělaly? No a co tu vlastně děláme my?
Když už nezbývaly žádné stopy, které bychom neprozkoumali, přišel čas zkoumat, co je pod nimi. Nebo spíše co je pod poklopem v podlaze. Ozývaly se odtamtud nějaké podivné zvuky. Panty byly zarezlé, a tak Caldor použil svůj olej a pomohl Dainovi je otevřít. Poklop vedl do sklepa pod věží. Ten už dlouho nikdo nepoužil, tedy žádný člověk. Hned jak se skála dostatečně rozpadla, nastěhovali se do věže netopýři. Prozkoumat sklep v jejich přítomnosti bylo nebezpečné a tak jsme to odložili na později a šli se nejprve rozhlédnout z vršku věže.
Schodiště už bylo dávno rozpadlé a na mnoha místech nahrazené kládami se záseky. Věž je vysoká a výstup byl náročný, ale nahoru jsme se dostali všichni bez problémů. Měli jsme štěstí, byl slunný den a mi viděli velmi daleko, až ke gryfí skále. Mimo jiné jsme viděli, že kousek na severu stoupá dým, nejspíš tam někdo tábořil. Na jihu byl zas vidět Goromův kruh, tam už přišlo o zuby hodně chlapů co Gorutě řekli Žmolko. Ale nejzajímavější pohled se nám naskytl směrem na východ. V dálce na nebi bylo ještě stále vidět kroužit onoho gryfa. Kousek níže byla vidět gryfí skála, která se tyčila nad okolním Zubolesem. Ten se táhl daleko na severovýchod kam jen oko dohlédlo. A v předu přecházel v planinu, která se rozprostírala všude okolo nás. Na jihovýchodě byly obtížně rozpoznatelné ruiny, které jsme navštívili předchozí den, ale náš pohled zaujalo něco jiného. Více na sever, směrem kde by měl být Medvědín se na pláni rýsovala postava. To by nebylo nijak divné, ale vzhledem k místu, kde byla, jsme ji vůbec neměli rozeznat. To nemohl být člověk, to musel být někdo mnohem vyšší.
Nic dalšího k vidění jsme nenašli, a tak jsme vyrazili dolů. Po námaze cestou nahoru jsem dolů skočil a snesl se k podlaze jako pírko. Ukázalo se, že jsem to trochu uspěchal. Caldor a Dain slezli bez problémů, ale Knospe špatně došlápla, sklouzla jí noha a jen tak tak se stihla zachytit. Byla moc vysoko abych jí mohl pomoci, a tak vyrazil Dain. Přivázal ji k sobě a jistil jí cestou dolů. To jí dodalo tolik sebedůvěry, že najednou dolů téměř běžela a Dain měl co dělat, aby jí stačil.
Nejprve jsme netopýry zkusili zahnat ránou blesku. Vystrašilo je to a vyletěli ven z jeskyně, ale na pořádný průzkum to nestačilo. Už jsme to chtěli vzdát, když mne napadlo, zahnat je mnohem větším a nekončícím hlukem. Sebrali jsme pár věcí a udělali z toho bicí soupravu hodnou orčího barda. V jeskyni se zvuk rozléhal natolik, že i my jsme měli co dělat abychom neutekli, ale výsledek se dostavil. V hromadách netopýřího trusu jsme našli magický amulet a krystal ve zlomeném kopí.
Víc už nám věž nabídnout nemohla a my mohli vyrazit na cestu do Medvědína, možná cestou narazíme i na stopy patřící oné siluetě. A skutečně jsme je našli, byly tak obrovské, že jsem je hned uviděl i já. Vydali jsme se po nich a kus od lesa jsme to uslyšeli. Těžko říct jestli to byl obr nebo něco podobného, ale bylo to odhadem třikrát vyšší než člověk, nadávalo to směsí několika jazyků a hlavně to mířilo k Medvědínu. Nebylo o čem přemýšlet, využili jsme toho, že jsme na pláni rychlejší než to cosi v lese a vyrazili varovat Medvědín. Lovci už byli zpět z města, ale bojovat s něčím takovým se jim moc nechtělo. Ale vypadá to, že jim naše přítomnost dodala odvahy a budou bránit svůj domov.
Musíme se rychle připravit!