Sezení dvacáté 29.1.2021
Bylo by výrazně komfortnější, kdybychom mohli ty masky v klidu vyzkoušet nebo postupovat pomalu a vše si prohlédnout, ale to nám orci v žádném případě nehodlali dopřát a my si toho byli dobře vědomi. Jak had jsme se vinuli za Dainem, který nás neomylně vedl chrámem. Měl jsem co dělat abych mu stačit a Knospe obtěžkaná navíc brněním na tom byla ještě hůře. Naštěstí na nás dlouháni čekali a vypadalo to, že jsme stále o krok před našimi pronásledovateli. Když jsme se celkem bez úhony prosmýkli bývalými noclehárnami plnými gremliních pastí, cítili jsme se zas o něco lépe. Z omylu jsme byli vyvedeni hned jak jsme vyběhli do otevřeného prostoru, abychom přeběhli do ošetřovny. Chrám je protkán chodbami a uličkami a po většině z nich se k nám blížili orci a bylo jich víc než bysme dokázali zvládnout. Byli jsme v pasti.
Naším jediným štěstím bylo, že jsme byli na hradbách, jen patro nad starým výtahem. Dain na nic nečekal a začal uvazovat lano, abychom se mohli spustit a uniknout. Caldor vzal Knospu na záda a začal se spouštět. Ani já nelenil a než abych blokoval lano, vrhl jsem se přes hradby a snesl se dolů. Za zády jsem slyšel Dainovo klení a zvuk nehtů škrábajících po kamenné stěně, ale dole jsme se sešli všichni živí a zdraví, tak asi nešlo o nic závažného.
Utíkali jsme tmou pryč od chrámu, zatímco za námi se rozléhal zvuk nadávek a výhružek. Konečně jsme doběhli do mlází, kde jsme nechali poníka a Leviatan, ale bylo tom pusto. Začaly ve mne růst obavy. Co se mohlo stát? Naštěstí jsme nenašli žádné stopy, které by naznačovaly něco špatného, jen otisky kopyt mířících pryč od chrámu. Šli jsme po nich, až jsme našli jak poníka, tak i sekeru. Další diskuse mne zcela odzbrojila. Co bylo tak nepochopitelné na na pokynu dát pozor na poníka? A ještě má tu drzost tvrdit, že může být užitečná.
Překvapivě sice nezvládne udržet poníka na místě, ale dokáže levitovat i se zátěží dvou osob. Tak jsme uvázali poníka ke stromu, to je stejně nejjistější a vyrazili na nový průnik do chrámu. Tentokrát z východu. Leviatan nás opravdu dostal na hradby a my mohli zamířit dovnitř. Tedy vlastně nemohli, protože jsme po pár krocích narazili na zavřenou bránu, ale uvolnit petlici na bráně je očividně též snazší než starost o poníka. Petlici jsme se pokusili schovat a konečně vyrazili do temnoty chrámu. Tedy ta tam byla, než jsme vešli, ale abychom se nepřerazili, tak nám Knospa posvítila.
Plížili jsme se obezřetně, aby se neopakoval zběsilý úprk jako minule. Dain postupoval napřed, a tak si všiml hlídky ve sklepní. Vrátil se nás upozornit, jenže když se k ní pokusil přikrást podruhé, ork si ho všiml a dal se na útěk. Než se ale k něčemu zmohl, Dain k němu přiskočil a umlčel ho. I nám došlo, že vše nejde podle plánu a vyběhli jsme Dainovi na pomoc. Byl moc daleko a nemohl jsem kouzlit. Běželi jsme, co nám síly stačily, ale už už se zdálo, že Dain orka neudrží a budeme prozrazeni. Konečně jsem byl dost blízko a měl jsem výhled, začal jsem koncentrovat svou energii, když k orkovi přiskočil Caldor a svým mečem jej jednou ranou v podstatě vyvrhl. Protentokrát nám to prošlo a mohli jsme vyrazit dál.
Dain nás vedl chrámem, až jsme se ocitli v kapli Saranrae. Těžko poznat, protože nepořádek tam byl stejný, né-li horší, než ve zbytku chrámu. Na zemi se válel oltář a v nepořádku okolo jsme našli i 5 sošek. Ale nic nenaznačovalo, že se zde nachází léčivé zřídlo o kterém se zmiňují různé prameny. Jasně, že ne, co by taky dělalo uvnitř, to venku jsme zahlédli fontánu. Knospe pobrala prázdné měchy a vyrazila tam. Brzy se však vrátila se sklopenýma ušima. Fontána je zdánlivě naprosto obyčejná a ze sochy stojící opodál někdo vyjmul relikviář, který asi vodě propůjčoval magickou moc. Tam jsme nepochodili, a tak byl čas vzít co šlo zachránit a šlapat dál.
Dalším místem, kam nás Dain zavedl, byla již tolikrát zmiňovaná kaple 30 svící, ve které prý straší. Místo bylo oproti zbytku chrámu výrazně zachovalejší, ale žádné strašení jsme nepozorovali. Když tu se nám z ničeho nic vyjevil malý andělíček a prosil nás o pomoc. Prý je tam uvězněný a potřebuje naši pomoc, ale o okolnostech dost mlžil a celkově mi přišel velmi podezřelý. To mi stačilo, abych se na něj více zaměřil, odhalil, že jej halí nějaká iluze a kouzlo zlomil. Najednou se před námi vznášel obyčejný ďáblík. Když byl odhalen, pochopil, že už nemusí tolik skrývat a poodkryl nám několik svých tajemství. Zdá se, že bychom se od něho mohli dozvědět spoustu informací o smrti Svojmysla, prapodivném chování opata Faustýna a hlavně i o samotné Plenitelce. Jak už to u ďáblů chodí, stačí k tomu jediný podpis vlastní krví. Klidně bych s ním uzavřel smlouvu, že jej za tyto informace osvobodíme, ale v tuto chvíli jsme žádnou rudou křídu neměli a rozhodně se mi nechtělo riskovat, že si do smlouvy přidá nějaké zrádné podmínky. A tak jsem souhlasil s Knospou, která od samého začátku vyváděla, že to nemůžeme udělat. Slíbil jsem, že na něho budeme myslet a pokusíme se mu pomoci. S těmito slovy jsme se dali na odchod.
A to jsme neměli dělat. Frustrován svým neúspěchem, propukl ďáblík v děsný křik, který okamžitě přilákal skupinu orků. Neměli jsme sebemenší chvíli na taktickou přípravu a už se na nás vrhali. Všichni jsme dělali co se dalo, ale chvílemi to vypadalo, že to nebude stačit. Dain s Caldorem skončili řádně dobiti, ale zvítězili jsme. Rychle obvázat rány a jdeme dál. Zatímco Knospe oba obvazovala, měl jsem čas se podívat z okna do zahrad. Byl tam v tuto chvíli opuštěný orčí tábor. Teď už konečně víme s kým máme tu čest.
Nebyl čas se dlouho rozhlížet a šli jsme dál. Museli jsme projít ještě velkou část chrámu, kde by druhý portál mohl být. Vše vypadalo bezpečně, ale to bylo jen zdání. V jednom temném zákoutí nás nemile překvapil okrový rosol. Spěšně jsem povolal ohnivého mephita a záhy zaútočil blesky. V tom spěchu mi vůbec nedošlo, co to způsobí. Rosol se pod přívalem energie rozdvojil. Byly sice menší, ale oba se do nás pustily. Se vší vervou jsme je udolali a mohli jsme vyrazit dál. O několik místností dále jsme došli k velmi úzkým uličkám, které vypadaly jako nějaké doupě. Tady jsem si dal pro jistotu trochu na čas a vzpomněl si na to, co jsem našel v knihách. To musí být doupě škrtiče. Žádného jsme neviděli a tak bylo jistější jít dál.
Konečně jsme byli zas na vzduchu na jihu. Pár hlubokých nádechů nočního vzduchu lehce okořeněného vůní kouře a zas jsme vstoupili to temnoty chrámu. Před námi se rozprostírala jediná místnost a ... tam ... na vzdálenějším konci na podlaze to bylo. To co jsme hledali. Další mřížka. A k našemu obrovskému štěstí byla téměř zaplněná. Místa, která byla prázdná jsme bez problémů zaplnili dlaždicemi, které jsme doposud našli. ANO!! Portál se otevřel. Já už byl unavený z celého toho běhání, a tak se testování ujal Dain. Portály oběma směry fungují, jak jsme očekávali a je možné je i částečně zamaskovat. Další malý úspěch v našem velkém boji. Pak už jsme rychle spěchali k poníkovi, abychom si stihli odpočinout před cestou do města.