Sezení dvacátédeváté 5.4.2021
Konečně byl klid a mohli jsme si oddychnout. Měli jsme toho až až a těšili jsme se do města. Caldor se nedal odbýt a museli jsme vzít hlavu Plenitelky s sebou. Nebylo to jednoduché a protlačit ji portálem bylo opravdu náročné. Až v hrobce jsme zjistili, že dveře a schodiště jsou nad naše síly. Nezbylo než tam prozatím hlavu nechat a vyrazit do města.
Nejprve jsme vyrazili k řece, protože jsme byli všichni děsně špinaví z plenitelčí jámy a další špíny co jsme kde našli. Odtud už naše kroky vedli za Lebedou. Před kasárnami se již šikovali vojáci a připravovali se na zítřejší plánovanou výpravu do chrámu. Trdlo nás uvedl k Lancelotovi, který se zrovna nechával malovat v plné zbroji. Zsombór dělal co mohl, ale ještě by potřeboval více zkušeností.
Předali jsme Lancelotovi mrtvolu nekomaty Gáty a informovali ho o chování Lasiček. Byl tím rozhořčen, ale na první pohled bylo jasné, že se jeho myšlenky ubírají úplně jiným směrem než ty naše. Možná se pokusí Lasičky chytit, ale s investigací na něho příliš spoléhat nemůžeme. A pak jsme ho spravili o zabití plenitelky. Přijal to klidněji, než jsme to čekali. I tak jsme poznali, že je zklamaný, ze ztráty možnosti připsat si porážku a vymýšlí, jak by si i tak připsal zásluhy. Nejdůležitější je, že Plenitelka je mrtvá a náš slib Krevelovi byl naplněn, zbytek už je jen otázka příběhů a písní. Shodli jsme se, že je stále třeba chrám bránit, ujistit se, že je bezpečný a začít s jeho obnovou. Proto ráno přesto vyrazíme do chrámu i s vojáky. Ale aby vojáci i obyvatelé byli klidnější, souhlasil Lancelot, že veřejně vyhlásí tyto informace.
Před velkým vyhlášením jsme měli čas se pořádně upravit a informovat Krevela o našem úspěchu. Jeho reakce byla přesně taková, jakou jsme očekávali. Tak šťastného a nadšeného už jsem ho dlouho neviděl. Celé jsme mu to popsali a už byl čas vyslechnout si Lancelotovu řeč a jít do hospody.
Jak jsme se trochu obávali, řeč byla dosti neurčitá a zaměřená více na Lancelota samotného než na poražení Plenitelky. Proto jsem na jeho řeč plynule navázal, spravil lid znovu a zabití plenitelky a pozval je všechny další den na cestu do chrámu. Ten už je téměř bezpečný a je na čase jej začít uklízet, opravovat a oživovat.
Tím všechny oficiality skončily a tak i my skončili ... v hospodě. Ta byla ten večer plná k prasknutí, pití teklo proudem a my samozřejmě vyprávěli náš příběh. Pro natažení příběhu a udržení atmosféry jsem večer prokládal běžnými písněmi. Až tehdy jsme si sami uvědomili, že je to celé za námi a my to dokázali.
8.7.4718 - neděle
Ráno nebylo příliš příjemné. Odjezd do chrámu byl naplánován časně a byla kvůli němu posunuta i mše, ale to poněkud kolidovalo s mou propitou nocí. K tomu se mi ošklivě zanítila rána od plenitelky a Caldor dopadl stejně tak. Očekávali jsme to, protože Dainovi se stalo totéž, jen jsme neměli předešlý den síly tomu zabránit.
Podle Glorie nebyl příliš dobrý nápad, odnášet hlavu z chrámu a teatrální příchod už jsme také propásli, takže nám nezbývalo než přesunout hlavu brzy ráno portálem zpět do chrámu. To se příliš nepovedlo, protože si několik vesničanů všimlo Daina a pak okouněli okolo hrobky. Caldor je však rozehnal a celá akce se vydařila.
Protože jsme jeli po cestě, mohl jsem vzít po delší době na cestu i poníka a mít zas všechny své věci při ruce. Na druhou stranu cesta byla dost zdlouhavá a nudná. Až k rozcestí se nic nedělo. Tam čekala Xenie s Kassiánem a pravděpodobně dle předchozí domluvy čekali na Lancelota. Nejspíš netušíce co se stalo se zbytkem Lasiček a o našem hlášení. Proto nečekali, že na ně pošle Lancelot skupinu rytířů. V reakci na to Xenie zmizela a Kassián měl dostatek rozumu, aby se nebránil. Už dříve jsme pojali podezření, že netuší o zbytku skupiny vše, a tak jsem se rozhodl sledovat, co se bude dít a v případě, že by došlo na nějaký soud, tak Kassiána zastupovat.
Od rozcestí jsme urazili zbytek cesty k chrámu a začali rozbíjet tábor. Jak jsme se již dříve domluvili, já vezmu část rytířů na prohlídku chrámu a ostatní půjdou vysvětit onu temnou vězeňskou kobku.
Co jsem vyzvěděl z vyprávění ostatních, cesta do vězení proběhla naprosto poklidně. Nijak velké překvapení, vždyť v chrámu proteklo za 2 týdny tolik krve, že v širém okolí nemohlo zbývat nic živého, natož nebezpečného. A pak došli k té temné vězeňské kobce. Na všechny působila ta temná pochmurná síla všude okolo. Na některé méně a na jiné o to silněji. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se Knospe mohla pustit do svěcení té staré vězeňské kobky. Když byl poslední svatý verš vyřčen, všichni pocítili mírnou úlevu na duši. Ale očividně největší osvobození pocítila duše opata Faustýna, která se záhy zjevila. Všem děkoval a těšil se z vysvobození ze spárů Rovaguga. Jak však všichni víme, Faustýn neupsal svou duši jen Rovagugovi. Nejprve ji upsal ďáblu a pomocí Rovaguga se této smlouvě jen snažil uniknout. A tak se stalo, že si tento ďábel přišel pro svou smluvně přislíbenou duši. Lancelot měl pocit, že by s ním měl bojovat, ale náhoda tomu chtěla, že byl mírně indisponován a na boj nedošlo. Místo toho došlo mezi mými společníky a ďáblem ke shodě, že má na Faustýna nárok, a že si to skutečně zaslouží. S tím ďábel i Faustýn zmizeli. Osobně si myslím, že každý by měl mít šanci na nápravu a vydat opata nebylo úplně správné. Každopádně já byl tou dobou na druhé straně chrámu a neměl šanci do toho nijak zasáhnout.