Sezení třicátéprvní 19.4.2021
Hrobka vypadala velice podobně a až po chvíli nám došlo, že tam něco nehraje. Jako by byla celá obráceně, západ na východě a naopak. Nebylo o čem déle přemýšlet, tam jsme zůstat nemohli, museli jsme dál, zjistit co se stalo. Pokusili jsme se zavřít sarkofágy, aby to na první pohled nevypadalo, že jsme z nich vylezli my a opustili místnost. Sousední místnost vypadala jako další pohřební komnata pro méně vážené osoby. Ale k našemu překvapení na zemi ležely kosti. Jako by se někdo pokoušel z různých kostí poskládat lidskou kostru.
Nezbývalo, než pokračovat dál do hlavní síně. Oproti té nám známé, tato vypadala mnohem lépe a zdobněji. Jen uprostřed se válela hromada nějakého harampádí. Kdo ví co to mělo být? Zatímco jsme se rozhlíželi po výzdobě a hledali vodítka, Caldor si všiml nějakého pohybu v té hromadě. Když to vylezlo ven a napadlo nás to, poznal jsem, že to je z jiné pláně. Boj byl velmi náročný, neboť jsme byli všichni vyčerpaní a téměř nazí. Již dlouho jsem se necítil tak bezmocně. Snažil jsem se maximálně soustředit, abych ze sebe dostal alespoň trošku magie, ale v mysli se mi zjevovaly jen samé svíce, obrazce a další hlouposti. Naštěstí se nám povedlo potvoru zahnat. Ale naše radost netrvala dlouho, ukázalo se, že není sám a my konečně pochopili, co znamenaly ty rozházené kosti. Oni si z kostí staví konstrukty, a tak se na nás ten druhý vyřítil v kostře Roslarova koně. Začínalo jít opravdu do tuhého, proti jeho výpadům nebylo obrany a už už to vypadalo, že podlehneme. Ale na rozdíl ode mě, Knospe v sobě nějakou magii našla a s její pomocí se kůň poroučel k zemi. Oba malí záškodníci zmizeli ve skulině v kamení a my měli čas si prohlédnout zbytek podzemí. Ale krom dalších fresek jsme nic nového nenašli, a tak jsme se vydali o patro výš.
Hned nad schodištěm jsme poznali, že i zde je vše dokončené a zachovalé, né jak to známe my. V hlavní síni pobíhali naši 2 malí nekromantíci a Dain se na ně bezhlavě vrhl. Naštěstí už byli dost zranění a podařilo se nám je dorazit dříve, než mu stihli ublížit. Průzkum tohoto patra byl mnohem zajímavější. Krom kreseb jsme nalezli i nám již známou síň se spektrou, ale zdálo se, že v krystalu uvězněná není. Dále zde byla zbrojnice a výstavka trofejí, ale rozhodli jsme se obřadní zbraně si nevzít, a to ze stejného důvodu jako jsme zavřeli sarkofágy. Ať bude nahoře kdokoli, nepotřebujeme aby nás považoval za zloděje nebo nemrtvé. Nebo obojí. A posledním zbývajícím prvkem byl portál do chrámu. I ten vypadal jinak než jsme jej znali. Cihly nešly vyndat a i symboly byly jiné. Nápis hrozil trestem za špatné aktivování, ale nám nezbývalo než to zkusit, protože za dveřmi na další schodiště byly slyšet kroky. Až na několikátý pokus se nám podařilo cihly spustit správně a někteří z nás dostali za trest i zásah bleskem, ale k našemu údivu se portál neotevřel. Místo toho před námi stála celá Roslarova zbroj. Nedá se nic dělat, musíme po schodech.
Otevřeli jsme dveře a k našemu překvapení tam stál další konstrukt. Tento však nebyl z kostí, ale z nějakého podivného kovu. S trochou představivosti se dal spojit s tou hromadou harampádí v podzemí. A promluvil zcela neznámou řečí. Zkusil jsem na rychlo zvolit 3 jazyky, abych jej přesvědčil, že jsme přišli v míru, ale očividně mi neporozuměl. Proč musí mít každý skrytý údolí a každá díra v zemi svůj vlastní jazyk?! Zkusil jsem to tedy znovu a překvapivě znal obecnou řeč. Na konstrukta s ním byla docela řeč a nechal si vysvětlit, že jsme se zde neocitli z vlastní vůle. Když jsme mu ukázali zabité záškodníky a že jsme ani nic z hrobky nevzali, vzal nás s sebou ke vchodu. Tam byli další 2 jemu podobní, všichni se symbolem Pharasmy. Kdo by tady v Lastwallu používal symbol Pharasmy? To jsme se měli brzy dozvědět. Všichni 3 konstrukti litovali ztráty svého společníka a nás propustili ven. Ač jsme do té chvíle pozorovali různé rozdíly, tak zde už o žádné rozdíly nešlo. Tohle rozhodně nebyla Roslarova Lhota a ani materiální pláň. Bylo nad slunce jasné, že jsme v Nekropoli.