Sezení třicátédruhé 23.4.2021
Pustili jsme se pěšinou mezi hroby, doufaje, že nás dovede do Roslarovy Lhoty stejně tak, jak jsme zvyklí. Do Lhoty skutečně vedla, ale nebylo to jen světlo Groeta, co tu bylo jinak. Všechny domy byly téměř vybledlé a úplně nehmotné. A stejně tak působili i všichni obyvatelé. Sešli jsme do města, o nic lépe to tam nevypadalo. Stěnami se dalo naprosto bez problémů procházet a obyvatelé působili jako odlesky těch, které jsme znali. Sice se s námi normálně bavili, ale mluvili jako by byli zcela v jiné realitě.
Co se to u bohů stalo? Proč jsme zde jediní hmotní a při smyslech?
Vydali jsme se na prohlídku města, pokusit se zjistit co nejvíce. Když nic, tak jsme mohli s lidmi alespoň mluvit. Na náměstí jsme narazili na Lancelota a k našemu překvapení se zdál být při smyslech stejně jako my nebo alespoň více než ostatní. Oháněl se jakousi hmotnou palicí a organizoval lidi. Když nás uviděl, nadšeně se s námi dal do hovoru. Mluvil o tom, jak vyhnal nemrtvé z města pomocí oné palice, neboť nemůže najít svůj meč. Začal s námi plánovat vyjížďku na lov a jak se vše změní, až se vrátíme z Vigilu. Až tehdy nám začínalo svítat. Svou prohru s chrličem si stále neuvědomil a ač se zdál při smyslech, tak mu to místo nepřišlo vůbec ničím divné. Ač jsem doufal, že jsme tam, abychom jej přivedli zpět, po tom rozhovoru už jsme si tím nebyl vůbec jistý. S tím jsme jej opustili a vydali se na další průzkum města.
Nezbylo, než doufat, že nám dá nějaké vodítko Glorie, ale k našemu překvapení jsme ji nikde nemohli najít. Postupně jsme si uvědomovali, že není jediná. I pár dalších obyvatel jsme nikde nepotkávali. Prozatím jsme se tím nijak nezaobírali a vydali se zkusit najít onoho mrtvého vojáka z karavany. Seděl tam, kde jsme jej viděli naposled a zdál se též při smyslech, dokonce více než Lancelot. Popsal nám, jak byla karavana napadena podivnými rytíři na ještě podivnějších koních. Jak se snažil ujíždět do města a že jej pronásledovali.
2. den neznámo kdy
Už jsme byli s rozumem v koncích a nezbývalo, než se vydat za "nemrtvými" jak je Lancelot popsal. Bylo nám jasné, že tam žádní nemrtví být nemohou a jde velmi pravděpodobně o psychopompy. Nebylo složité je nalézt, každý ve městě věděl jakým směrem je Lancelot hnal. Vydali jsme se tam a skutečně na ně narazili. Jeden vypadal jen jako pták s maskou, ale druhý s tělem kostry, křídly a ocasem vyděsil i mne. Není divu, že si jej Lancelot spletl s nemrtvým. Překvapivě nás docela rádi viděli. Sice byli dost nesví z naší hmotné stránky, ale byli ochotni nám pomoci výměnou za pomoc s Lebedou. Jak se zdá, to že se stále nesmířil se svou smrtí jim přidělávalo mnoho starostí a hrozilo dokonce, že by se mohl stát nemrtvým. Výměnou za pomoc nám nabídli slyšení u své vedoucí. Ti tam ve městě už jsou stejně mrtví a není jim pomoci, ale my tu z nějakého důvodu být nemáme, takže nebylo moc o čem přemýšlet.
Vydali jsme se zpět, rovnou na náměstí za Lancelotem. Zpočátku jsme mu předhazovali jen náznaky, ale to nikam nevedlo, až to Dain nevydržel a šel na to přímo. Kousek za městem, kde se jeho duše začínala ztrácet na něho zaútočil nejsilnějšími argumenty, materiálními věcmi a pravdou. Nakonec to Lebeda přijal mnohem snáze, než jsme se obávali. Jen nás požádal o pár posledních služeb, předal nám svou palici a vydal se k říčnímu břehu počkat na převozníka. Uspořádat mu vhodný pohřeb a podobné záležitosti nebude problém, pokud se zas vrátíme tam, kam patříme.
A v tom byl ten háček. Jen chvíli na to se nám zjevil podivný strom skrze nejž k nám promlouvala vedoucí psychopompů. Bylo nad slunce jasné, že ta nemá sebemenší plán nám pomoci. Jestli jsme chtěli pryč, museli jsme konat hned, než se k nám dostane. K našemu štěstí byla s ostatními psychopompy mnohem snazší řeč a poradili nám, že existují cesty mezi pláněmi, kterými bychom se mohli vrátit. Ale jsou k tomu potřeba různé rituály, povolení, znalosti a hlavně odhodlání. Odhodlání jsme měli až až. Povolení prý musíme získat cestou a nelze to minout. Nezbývalo než doufat, že nám řekli všechny potřebné informace a nezbývalo než cestu otevřít. Mne ten rituál zajímal, ale bylo mi jasné, že ostatním to nic neřekne. Když tu jsem dostal celkem dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že byla posledně s konstrukty docela řeč a nám by se na cestu hodila jakákoliv pomoc, poslal jsem ostatní do hrobky, ale se pokusili vyjednat maximum vybavení, jaké můžeme dostat.
Když se vrátili, už byl rituál dokončen a v mlze okolo města se otevřela klikatá pěšina. Jak jsem vyrozuměl, vybavení spíše ukradli než dostali a o to spíše bylo potřeba jít. Zvláště když na sobě měl Caldor kompletní Roslarovu zbroj.
Cesta byla monotónní a zcela nezajímavá. Groetus nad námi nedával ani tušit, jak dlouho jdeme. Po obou stranách stezku obklopovala hustá mlha a ani podle hladu se nedalo orientovat, neboť už jsme tam museli být minimálně den a já nepocítil žádnou tělesnou potřebu. Nezbývalo, než jít, jít dál. Tam někde vpředu byla cesta mezi přeživší.
Všechny nás táhla touha dostat se zpět. Knospa se úplně rozzářila, když zjistila, že tam Glorie není. Ani nikoho, kdo by připomínal popis Dainova bratra, jsem tam neviděl. Caldora nejspíš hnala touha umřít nějak hrdinštěji. A i já musel zjistit co se stalo se Zsomborem. Jaké to bylo štěstí, že jsem zmínil jeho jméno a on vyrazil s karavanou. Ale co se s karavanou stalo? Ani ten voják to nevěděl. Možná, že už tam byli také, jen v jiném místě obklopeném mlhou. Ač tak či tak, tam jsme se to dozvědět nemohli.
A tak jsme šli a hlavami se nám honily otázky bez odpovědí. Když se k nám z mlhy rozeběhl fantom. Zcela cíleně zamířil ke Caldorovi a oslovoval jej jako Roslara. Ale netrvalo dlouho a svou mýlku prohlédl. Než jsem se k čemukoli zmohl, vrhl se na Caldora s odhodláním jej zabít a Roslarovo brnění mu sebrat. Podle chování a mluvy šlo zcela jistě o jednoho s Roslarových nejvěrnějších rytířů. Tak je to. Takto by nejspíše dopadl i Lebeda, bloudící samotář hledající svůj osud. Boj byl vyrovnaný, ale Caldor měl na své straně nás. I protivník brzy prohlédl stav boje a zas zmizel v mlze. Bylo by bláhové myslet si, že jsme o něm slyšeli naposledy.