Sezení třicátétřetí 3.5.2021
Těžko odhadnout, jak dlouho jsme putovali, cestu nám obzvláštňovaly jen zvuky a tvary, které jsme viděli v mlze. Byly to obrazy smrti osob z dob minulých, blízkých i téměř neznámých. Jak se zdálo, každý z nás viděl obrazy jiné. Nejhůře to snášel Caldor, zatímco Dain i Knospe vypadali celkem v klidu. Nebylo to příjemné, ale utápět se ve vzpomínkách by nám nijak nepomohlo, museli jsme se sebrat a pokračovat dál. Byli jsme sice výrazně zamlklejší, ale nakonec jsme dál šli. Až se konečně pěšina změnila a mlha před námi se mírně rozestoupila a vystupoval z ní bílý hrad. To muselo být ono. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že svou bělost nemá díky mramoru či malým oblázkům. Byl zcela obložený zuby všech druhů, velikostí a barev. Bylo to zvláštní, ale po náznacích od psychopompů jsme už něco podobného čekali. Nezbývalo než vstoupit a zažádat si o razítko.
Nezačalo to příliš úspěšně a hned při průchodu branou jsme spustili past. Naštěstí to byl jen pytel zubů, který nás minul. Ale upoutal na nás pozornost a už se začali slétat místní obyvatelé. Nebylo o čem pochybovat, nemohlo to být nic jiného než víly Zubničky. Již od prvního okamžiku je mnohem více zajímal náš chrup než proč jsme přišli. Potřebné potvrzení by nám mohl vydat jakýsi jejich princ, ale to nás mělo stát nějaké zuby. Snažil jsem se nimi domluvit, ale vůbec nikam to nevedlo. A když se mi jedna pokusila vytrhnout zub, vytrhl jsem jí kleště z ruky. Do té chvíle celkem milá stvoření na nás začala zběsile útočit a vrhat se nám hlavně po zubech. Bylo až s podivem, jakou sílu ti prckové získali, když šlo o zuby. Marně jsme je odháněli a při tom padl za oběť Dainův zub a záhy a můj. Už to vypadalo opravdu marně, ale prvních pár zubů je mírně zklidnilo a byli otevřenější diskusi.
Stálo to ještě Knospin zub a trochu vyjednávání, ale už jsme byli na cestě k princi. Hrad nebyl nijak velký a všude se pohybovaly víly. V patře, v jakési bývalé knihovně jsme nalezli prince. Byl větší než ostatní, ale nijak majestátně nepůsobil. Vnímal nás velice podobně jako ostatní víly. Sice slyšel co jsme mu říkali, ale sám si mlel svou. Něco o assasinech, boji s matkou, a tak podobně. Předložili jsme mu potvrzení od psychopompů, ale ani to s ním nehnulo, spíš to vypadalo, že neumí ani číst. Začínalo nám být jasné, že bez toho abychom se zapojili do jeho pře s matkou žádné potvrzení nezískáme. Souhlasili jsme tedy, že zjistíme, co se děje a vydali se hledat cestu do vyššího patra, kde měla být jeho matka zavřená.
V druhém patře byl visutý most, na který jsme se více či méně snadno dostali a to už si nás všimli i tamní obyvatelé. Byly to další víly, ale překvapivě je primárně nezajímaly naše zuby. Zcela oprávněně žádali složení zbraní. Já stejně žádnou neměl, ale pro ostatní to nebylo nic příjemného. Nakonec nám ale stejně jiného nic nezbylo. Složili jsme tedy zbraně a vstoupili. Uvnitř jsme uviděli skutečnou vílí královnu. Vysvětlila nám, že se ji její syn pokusil svrhnout a nejraději by ji zabil. A samozřejmě nás požádala, abychom jej zneškodnili dříve, než se mu to povede. Její vzhled jasně napovídal, že ona je tou osobou, která nám bude schopná vydat potřebné povolení, ale nikomu z nás se do žádného zabíjení ani náhodou nechtělo. Měli jsme štěstí, že byla rozumnější, než její syn a dalo se s ní snáze mluvit. I ona chtěla mít hlavně klid a docela se jí zalíbil nás návrh, aby si se synem vládu rozdělili. Zorganizovali jsme tedy narychlo mírové jednání a i princ se nechal přesvědčit.
Nebylo na co čekat. Celý mír se zdál mírně nestabilní a my nutně potřebovali ono potvrzení. Měli jsme štěstí, že byli všichni vstřícní a v dobré náladě. Královna nám dala potvrzení v podobě tetování ztvárňujícího zubní lebku. A k tomu nám vynahradila ztracené zuby novými, zlatými. Není sice jako ten původní, je chladnější a má úplně jinou citlivost, ale pořád je to mnohem lepší, než kdybych dále šišlal.
Z oslavy velkého smíření jsme se s díky omluvili a už jsme byli zas na cestě. Když máme značky, tak brána nemůže být daleko. Šlo se nám mnohem veseleji a asi už jsme se zas viděli někde tam "doma". Žádné nové obrazy mrtvých se nám nezjevovaly a protože už jsme tam viděli ledaco, nijak nás nepřekvapilo ani to, že se stezka mírně zvedala a pod našima nohama jsme viděli obrovskou zahradu. Cesta vedla dále a pozvolna se stáčela k jedné z bran do zahrady. Netrvalo dlouho a byli jsme u brány. Ač se z výšin zdála plná života, zblízka byla všechna květena mrtvá a pouze nabarvená do zářivých barev. Ani nápis na bráně nadával příliš mnoho nadějí na cestu do světa živých. Za branou jsme slyšeli pohyb a tak jsme se pokusili zavolat. U brány se objevila zlatá postava a sdělila nám, že už jsme očekáváni. Podle všeho jsme stáli před branou Miktenina sídla a oni ohnuli samotnou stezku mrtvých, aby nás tam dostali. To potvrzoval i fakt, že mlha okolo stezky divoce vířila a stezka pozvolna mizela, jak se vracela na své původní místo. Věděli jsme, že nás nesmí pohltit mlha, ale s Miktenou jsem se setkat také nechtěl. Někteří raději vstoupili a zůstali jsme jen mi dva s Dainem.
Náhlý silný nápor mlhy donutil jednat i nás. Dain skočil do zahrady a mě zbyl čas akorát na seslání kouzla. Tak jsem skončil sedící zpět na stezce a koukal se dolů na zahradu. Z jejich rozhovoru jsem neslyšel skoro ani slovo a ač jsem křičel, tak ani oni mne neslyšeli. Nejspíš ani nevěděli, že jsem nad nimi. Dole se zatím nic nedělo, a tak mi nezbývalo, než čekat.
