Sezení třicátéčtvrté 17.5.2021
Pozoroval jsem mírně rozostřenou zahradu a přemýšlel co bude dál. Ostatní stále mluvili se zlatým mužem a já měl čas na přemýšlení. Když jsem já byl na stezce, tak ona zahrada na stezku zřejmě nepatřila. Mojí domněnku potvrzovala i slova zlatého muže, která jsem ještě stačil zaslechnout. Ale jak by se mohli i ostatní vrátit zpět na stezku? Jedinou možností byla brána na protějším konci zahrady, přestože jsem neviděl žádnou stezku, která by tam pokračovala.
Většina zahrady vypadala dosti mrtvě a nikde si nic nedělo. Jen pozorné oko si mohlo mezi stromy všimnout stromu zkrze který s námi Miktena již jednou mluvila. Trochu snazší bylo rozpoznat, že socha uprostřed zahrady nebyla sochou, ale jakousi bytostí. naproti tomu snad každý by si musel všimnout, že zahrada nebyla zcela uzavřená a na několika místech do ní pronikala okolní mlha.
To už se však dal Caldor do pohybu a ostatní jej následovali. Těžko odhadnout, co je mohlo v zahradě potkat, nezbývalo než čekat. Zatím mířili "správným" směrem. Pohybovali se dosti nepravidelně, tu se zastavili u živého plotu a tu zas jinde. A nakonec se dostali na dohled onoho stvoření. Hlas byl mnohem výraznější a již od prvních slov mi bylo jasné, že toto je Miktena. Byla stále stejně neoblomná a odhodlaná poslat všechny k poslednímu soudu. Čas se vlekl jako když teče med a já slyšel jak mi divoce tluče srdce. Všichni postupně předstoupili před Miktenu, ale nic se nedělo.
Rozhodl jsem se je povzbudit a ukázat jim směr. Vyvolal jsem svou iluzi a vykročil zpoza plotu. Zdálo se, že jsem zmátl i Miktenu. Chvíli jsem postával mezi ostatními, a pak jsem se vydal bludištěm dále k potenciálnímu východu. To ji vyvedlo z míry, ale bylo to příliš mnoho a prokoukla mou šarádu. Napětí se začalo stupňovat a už začínalo být téměř jisté, že svůj názor nezmění.
Rozhodla se přejít zřejmě ke krajní možnosti a odeslat ostatní proti jejich vůli. Už to vypadalo, že Caldor podlehne, ale pohotová Knospe jej opět přivede ke smyslům. Miktena rozhodně neočekávala takovou vůli žít a smršť, jaká se na ni sesypala, ji zaskočila. Schytala několik úderů a najednou k ní přiběhl Dain a vší silou jí mrštil pryč. Bylo to teď anebo nikdy. Vehementně jsem gestikuloval, ať mě ostatní následují, když v tom jsem si všiml, že se na cestě objevilo cosi nepřirozeného. Už bylo příliš pozdě je zastavit a jen stěží se dalo odhadnout, co jim mohlo hrozit. Velkým štěstím bylo, že to též nikoho nečekalo a než se to zmohlo k jakékoli reakci, oddělil jsem to od ostatních větrnou bariérou. To už se vedení ujal zlatý muž a vedl ostatní k bráně. Zahrada se začínala rozpadat a další přízrak se zjevil poblíž ostatních. Poslední větrná zeď a ostatní prošli branou.
Byli zachráněni. Anebo ne? Na stezce se nikdo neobjevil a zahrada pode mnou začala pozvolna mizet. Tak přeci, vyčerpán a sám uprostřed neznáma. Začínalo mi docházet, že to budu muset nějak zvládnout sám, ať už je TO cokoli. Sedl jsem si, abych načerpal síly před možná poslední cestou. Ale odpočinek mi nebyl dopřán. Začalo to pozvolna, okem téměř nepostřehnutelné. Mlha okolo stezky se začala pozvolna uzavírat. Takhle jsem přeci skončit nemohl, zvedl jsem se na nohy a rozeběhl se po stezce, doufajíce, že někde vpředu je vše, jak má být. Ale ani tam to lepší nebylo. Měl jsem vyschlé hrdlo a všechny svaly mne bolely jak jsem se snažil uniknout.
Ale marně, mlha mne dostihla a najednou jsem byl obklopen ... ničím.
Ale no tak, když tohle čtete tak jsem přeci přežil, ne? Konec první přílohy.