Konečně jsme se dostali do podzemí, všude okolo nás byla cítit zaschlá krev a byliny tišící bolest. Mezi tím vším pobíhala Knospe a snažila se všem pomáhat. Bylo to příjemné shledání, ale na zdvořilosti nebyl čas, město netrpělivě čekalo na svou zbraň. Jen jsme si přivykli na tmu a už jsme mířili hlouběji.
Dain odsunul zátaras a s jeho dopomocí ho za námi Knospe zas přisunula. Místnost byla temná a prázdná, jen uprostřed stála socha. Já vyrazil rovnou k soše, ale pozornějšímu oku neuniklo, že ode dveří vedou dvoje stopy - jedny k soše a druhé k postranním dveřím. Překvapivé, nečekal bych, že se tak družina s tak důležitým poslání rozdělí. Než jsme stačili zjistit více, ze stínů nás napadly přízraky. Boj nás hodně vyčerpal a mě extrémně rozčílil. Už jsem těch nemrtvých všude okolo měl vážně plné zuby.
Stíny se rozplynuly a my mohli konečně zas hledat, kde se nachází Iomedaina jehla i ty, které ji šly hledat. Caldor šel ke dveřím, zatímco mou mysl zaměstnávala socha - musel tam být tajný vchod. Caldor uspěl rychleji a vstoupil do nově otevřené místnosti, byla to přístupová chodba k rodovým hrobkám a jedny dveře na potemnělém konci byly otevřené. Přistoupil blíž a jeho zrak spočinul na Ceto Malderra, jak z rakví vybírá poklady a jiné cennosti a ukládá je ve své brašně. Její antipatie ke Caldorovi strhly nevyhnutelnou šarvátku, ke které se připojil i duch jejího bratra, který z hrobky povstal. My s Dainem jsme vyrazili za zvukem boje, který byl tou dobou v plném proudu. Nedalo se nic dělat a Caldor musel zabít Cetiina bratra - znovu. Po všech těch nemrtvých a hrůzách, které dopadly na Lastwall, tento překvapivý obrat přímo od vojenského velitele můj vztek ještě umocnil. Měl jsem rudo před očima a zcela přehlédl její zaváhání, když ji Caldor vyzíval ke smíru. Pak již nebylo cesty zpět, plna vzteku se přemístila a dala na útěk. Knospe a Dain se ji pokusili zastavit, ale už bylo pozdě.
S tímto neúspěchem na tunice a vědomím našeho poslání jsme spěchali dál. Konečně se mi podařilo odhalit tajemství sochy a dveře se otevřely. Hlas z nitra nevěstil nic dobrého, tribunce šlo o život a my museli urychleně jednat. Sbíhali jsme schodiště a poslední co si pamatuju je, jak se po nás Caldor s podivným mumláním oháněl mečem. Probral jsem se v Dainově náručí opět nahoře u sochy, ale ten hlas byl stále slyšet. Bez otálení jsme vyrazili zas zpět.