Přenocování v opuštěném razmirském kempu bylo ponuré, ale klidné. Tedy hlavně pro ostatní, na m nějak dolehly vzpomínky minulosti a byl jsem úplně mimo. Trochu jsem se z toho vyspal, ale i tak cítím, že to není ono. I tak mi ráno nezbylo, než vstát a vyrazit na další cestu.
Jak jsem si liboval, že už můžeme jít po pevné zemi, má radost neměla dlouhého trvání. Cestou k jezeru jsme museli opět překročit řeku obklopenou hustým lesem. Už nevěříme vůbec ničemu a proto nám přišli podezřelé i kameny, vedoucí přes řeku. Raději jsem přes ně vykouzlil kamennou plošinu a vyrazili jsme. Naše počínání přilákalo skupinu koboldů a pustili se do nás. Měli jsme navrch a bez problémů by jsme je zahnali, ale to by jako správní koboldi nesměli mít v záloze spoustu pastí a zákeřností. Ani jsme se nenadáli a už se na nás hrnula přívalová vlna plná klacků, kamení a bláta z ještě před chvílí stojící říční přehrady. Najednou jsme byli všichni necháni vodě a koboldům napospas než voda odtekla. Pak už jsme však zas získali převahu a celkem bez problému je zahnali.
Cesta dál už ubíhala bez problémů a my se v pořádku dostali do dalšího tábořiště na břehu jezera. Jestli se to tak dá vůbec nazvat, protože tam krom jednoho stanu nebylo vůbec nic. Začali jsme místo zkoumat a pak vlezli i do stanu, hledat magický zdroj. Netrvalo dlouho a už jsme o té magii věděli víc než jsme chtěli. Bláhově jsme si vlezli rovnou do chřtánu obřího mimika. Byl to vážně tuhý boj, kdy nám hrozilo, že budeme stráveni za živa, ale i to jsme silou vůle vyhráli.
Magické síly téměř pryč, večer se blíží. Teď ještě musíme najít, kde na noc složíme hlavu.