Před branami Drakenborgu

Před branami Drakenborgu

V Kara Ogrum bylo živo. Ogří tyranti a jejich bandy hromotluků si ve městě užívali lup získaný v posledních letech. Bandy gnoblarů prohledávali vystavené zboží pro své pány a handrkovali se s obchodníky. Koulohryz odcházel tržiště, aby našel něco opravdu speciálního. Byl teď u svého pana v nemilost a potřeboval se dostat do jeho přízně, protože druhou alternativou bylo chánovo břicho. Jeho stopaři ztratili stopu veliké bestie z Ghuru, po které jeho tyrant prahnul. Bezmyšlenkovitě se přehraboval se v cetkách nezdravě vyhlížející elfa, ale nic zajímavého nenacházel.  Začínal být nasraný.

"Psst, skrčku!" spiklenecky mrkl elf na gnoblara. "Nesháníš náhodou sušenej matroš? Mam tu trochu lomcováka."

Gnoblaří hončo se málem lekl. Elf vypadal strašně. Zapadlé oči ukazovali, že jejich majitel viděl něco deštivého a nebo své zboží víc užívá než prodává. Možná obojí.

"A co to má bejt?"

"Sušenej masaran, říznutej střelným prachem. Ničeho se po něm nebojíš." Elfovi zacukala celá levá půlka obličeje.

"Nemáš spíš něco jinýho. Třeba ňáký feromony pro velký potvory, prostě nějakou vábničku... "

Elf se zazubil a kývnul ke svým kuponům ve stanu. "Mám, ale je to sakrá drahý." Kupec tajnůstkářsky mrkl na svého pomocníka. „Tohle je roh z černýho draka Sigmarovejch válečníků. Byl to pořádnej kus, asi alfa samec. Čarodějky z Ewigjaru do něj vyryli runy, který mu dávají kouzelnou moc. Když na něj zatroubíš, přilákáš všechny velký potvory v okruhu několika mil.

Koulohryz v duchu zajásal a natáhnout k obchodníkovi ruku. Ten však ucukl.

„Nejdřív prachy, vole!"

Koulohryz odhalil svoje špičaté zuby, „Můj pán je dost nedůvěřivej, když má něco koupit. Bude chtít slyšet, jak jsi k němu přišel…“ pak luskl prsty. Za jeho zády se objevili dva ogří břicháči a v dosti výmluvném gestu si prokřupli klouby na rukou.

Tyrant si říhnul, odhodil čerstvě ohlodanou kost a rozvalil na svém trůnu.

„Tvůj pomocník vcelku ušel. Jestli nechceš, abych sežral i tebe, pašeráku, řekneš mi, kde si k tomu rohu přišel. Nevěřím, že je pravej.“

Vyděšený elfí překupník si něco vetřel roztřesenou rukou do nosu a spustil.

„Z města Ewigjar na severu vyšla velká výprava. Vedl ji elfí kníže Ambrosius Nešťastný, aby se zalíbil čarodějce Loreně. Cílem výpravy bylo nařezat stromy na masaran poblíž Drakenborgu. Mezi Ewigjarem a Sylvanethy panuje příměří, takže jsme museli daleko za hranice. Až tam… Drakenborg… ta opuštěná pevnost chaosaku mě děsí ještě teď. Kníže vedl své milice, jezdce i pěší, své ostřílené gardisty s obručnými meči, a dokonce i dělo pronajaté od prachařského cechu. Čarodějnice Lorena, velká manipulátorka, co se snaží získat moc nad Ewigjarem sebou měla svou učednici a nás své věrné strážce… Pak tam byl takovej poblázněný trpoš. Nakonec tam bylo Sesterstvo chladného plamene, tiché opatrovnice z Chrámu fénixe a jejich velitelka Pukusa von Silberturm. Ty se prý chtěli vydat do útrob Drakenborgu a hledat tam staré poklady.

Vše začalo slibně. Nikde ani stopa po orcích, kostrounech, stromácích ani chaosácích. Rozbili jsme tábor a postavili hlídky. Napravo veliký hvozd a nalevo ruiny Drakenborgu. Začali jsme pracovat, trvalo to dva dny. Paní Lorena štěkala rozkazy, kníže Amrosius za ní chodil jako poslušný pejsek a Pukusa obhlížela se svým fénixem zříceninu. A pak třetí den, když jsme chtěli nakládat, přišli oni…“

Na východě se objevilo několik velikých postav v černých zbrojích. Myslel jsem si, že jsou to válečníci temných bohů, ale byli to Sigmarovi věční.

“Zasraný idealisti,“ odplivla si Lorena, „Nakládáme a mizíme, dřív, než začnou vézt ty své vznešené řečičky o to, že to, co děláme, není v očích bohů správné. Drahý, zajisti prosím, abychom měli krytá záda.“ Pronesla nakonec čarodějka sladkým hlasem ke knížeti.

Davem se prodral trpasličí kněz Lubor. „Zaslechl jsem, že se chystá jakási teologická disputace. To si nenechám ujít!“ a rozběhl se na svých krátkých nohách k nepříliš přátelsky vyhlížejícím bouřným válečníkům. Paní Pukusa, která jako všichni členové jejího řádu, složila slib mlčení, se pokusila kněze zastavit, ale jelikož se jí nedostávalo slov, musela jej dohnat osobně.

Bouřní rytíři možná přišli do Drakenborgu, možná přišli zamezit těžbě masaranu, ale postup kněze Lubora a paní Pukusy si zřejmě vyložili jako útok. Inkvizitor Corvinus Mordose vydal v ústrety trpasličímu knězi, který už byl na dohled od pobořené sochy boha-krále Sigmara. Na pravém křídle se vydali kupředu kopiníci a hromový vůz se rozjel vstříc paní Pukuse. Na levém zas z portálu vyskočila speciální agentka Azyru, Navea, spolu se smečkou gryfích ohařů.

Mezi ewigjarskými vznikl zmatek. Část jezdců se vydala vstříc sigmaritům, Pán Ambrosius zas nasedl na svého gryfa amísto aby zorganizoval obranu kolony, vydal se s pokřikem „pro čest dámy!“ vstříc sám Azyrské agentce. Lorena zaklela svolala obranu a začala čarovat. Svou černou magii posilovala obětováním několika svých strážců.

Zablesklo se a pak znovu a znovu. Z nebe začali padat další černí rytíři. Další kopiníci paladinové s obrovskými sekerami, zvědové s luky a konečně i rytíř na černém drakovi. Lorena chtěla na dračího jezdce seslat několik kleteb, ale rozmyslela si to. Dračí netečnost vůči magii se donesla i k ní. Na bojišti se začal rozmáhat zmatek a křik. Do cesty bojovému vozu se postavila milice postavená ševcovským cechem a Doppensoldati se vydali vstříct černým přímo před prokletý Drakenborg. Dělo pálilo ze všech sil. Postřílelo hromadu ohařů a o zbytek se postaral knížecí gryf. Mezitím si levým bokem ewigjarské kolony začali klestit řadu velicí popravčí. Pod jejich ranami padlo mnoho elfů, lidí i trpaslíků z milice, dokonce i sester z chrámového sesterstva. Lorena obětovávala jednoho elfa za druhým, aby její kouzla měli ještě větší moc. Zdrogovaní přisluhovači dobrovolně nastavovali své krky.

Po dlouhé řeži, která trvala až do setmění již mnoho ewigjarských nestálo na nohou. Většina byla mrtvá, několik z nich uteklo do hvozdu. Jen paní Pukusa s knížetem Ambrosiem stáli proti stále silnému vojsku černých rytířů, a čarodějka Lorena se svou pomocnicí sbírali cennosti, pro které sem přišli. Cerným ale také přestával docházet dech. Lorené se podařio vrhnout kletbu na dračího jezdce, který se pak zmítal v mlze. Toho využili ewigjarští velitelé a draka skolili. Lorena přiskočila, kouzli osekala z draka všechny alchymisticky zajímavé části a se svou pomocnicí nad nimi začali pronášet zapečetující rituály. Navea se pomocí blesku přenesla do jejich blízkosti a zakřičela na dvojici čarodějek: “Mně neunikneš intrikářko! V Azyrheimu se toho o tvým pletichách ví víc než dost. Mám pověření přivést tě živou či mrtvou. S potěšením udělám to druhé, jestli mi dáš důvod!“

Černým rytířům pomalu docházela síla z prvotního nárazu. Než se stačili vzpamatovat, Kníže Ambrosius na svém bílém gryfovi odnesl Lorenu i s pomocnicí a paní Pukusa zas na svém fénixovi odnesla dračí cennosti, něco co sama hledala v Drakenborgu, i masaran. Ač se to nemuselo zdát, odnesli si víc, než pro co přišli a Sigmarovi černé rytíře za sebou nechávali v hanbě. Na zemi zůstal ležet jen jeden dračí roh. 

„Pěkná báchorka,“ zasmál se tyrant, „Jak znám bleskováky,tak by tě to nenechali vodnést. Schoval ses v lese, našels roh velkýho kozla, vyškrabal do něj kliky háky a řek sis, že to střelíš blbejm vogrům. Ani hovno! Ze mě vola nikdo dělat nebude. Napíchněte ho na rožeň a udělejte mi ho s hnědou vomáčkou z tučnočervů. Na elfech je prd sádla.“

Elfí překupník, který unikl loreninu noži i běs černých polobohů, nakonec skončil v ogřím žaludku.

„Koulohryze, máš štěstí, tebe teď nesežeru! Postaral ses mi vo dlabanec i zábavu. Tumáš, ještě mi zapískej na ten paroch!“

Koulohryz začal hrát na roh, za který nic nemusel zaplatit podivnou kakofonii zvuků. O kus dál začali chánovi nosorožci hrabat kopyty a stříhat ušima…

 Obrazky