Tažení k Sokolí hoře

Ambrosiovy rytíři vyrazili směrem na západ. Po dvou dnech cesty jim cestu zkřížil vyhnanecký klan Velké pracky. Sigmarité zaujali silné postavení a vyrazili směrem k ogrům, aby převzali iniciativu. Ogři si hodovali v ruinách staré nekropole. Řadový šermíři se pustili do gnoblarů, jedna jednotka složila zaskočeného ogřího lovce a do středu hordy seslal Ambosius Sigmatovu kometu.

Vše vypadalo nadějně dokud sebz podzemního tunelo nevynořil rozzuřený kamenožrout. Jezdec nasadil bestii ostruhy a ta vyrazila neuvěřitelnou rychlostí do středu bojové formace. Sigmarité museli upnout všechno úsilí na kamenožrouta. Vítězství bylo blízko, ale bestie byla nezdolná a tak byli Serafové nuceni se stáhnout a k cíli se vydat oklikou skrze tunely.

Přeživší ogři se roadstně poplácávali po pupcích a chystali se k vítězné hostině. Pobitá těla sigmaritů, ogrů, gnoblarů i zvířat byla naházena do obřího kotle. Ogři hodovali na krvavém guláši a vedle nich se vršila jromada kostí.

Serafové se vydali do komplexu tunelů a pokračovali k Sokolí hoře. Čím hlouběji do podzemí zašli, tím více slyšeli zvuky pískáni a škrábání, jakoby od krys. Po několika hodinovém pochodu se v temnotě objevila slabá zelená záře, která postupně sílila s každým krokem. Pak se před sigmarity otevřela obrovská jeskyně s ruinami (zřejmě trpasličího původu). Na druhém koci sloje se to hemžilo krysami a ... Skaveny. Všechna ta havěť se točila kolem velikého démona Rohaté krysy. Jakmile zahlédli nebeské vojko, krysy zaujali bojové postavení. Aurelius Ambrosius na nic nečekal a seslal doprostřed hejna jednu ze Sigmarových komet.  Její pád sežehl mnohé hlodavce. Dva krysí černokněžní inženýři byli zasaženi nejhůře. Jeden podlehl zraněním hned, druhé dodělala střela raptorů. Bouřní ptáci obsadili krysí nory hlodající v realitě a Evokátoři udeřili na zmutované krysí obry. V zoufalém pokusu o protiútok vybuchlo skavení dělo a všechna havět vyrazila kupředu. Rytíře v černých zbrojích zavalila vlna řadových páchnoucích krysáků i elitní šturmové havěti. Ve středu bojiště se krysí elita střetla s šermíři. Šturm skavenův blýskali rudé oči a od tlam jim kapala pěna. Nikdo neustupoval. Bojovalo se na smrt a za ní. Tu krysák s uťatou rukou vyrazil v poslední křeči na Sigmaritu a probodl ho. Ten zas nedbal na své vážné zranění a vrhl se do zoufalého útoku, než vybuchl v záři blesků.

Vše se ukázalo jako léčka. Z bočních tunelů vyrazili krysí zabijáci klanu Eshin. a začali rozhánět válečné ptactvo. Střed bojiště opanoval olbřímí démon a likvidoval vše kolem. Ambrosius se proto rozhodl stáhnout své věrné a proklouznout dále do tunelů, než se Pán verbeže probere z bojového transu a přivolá hordu, kterou by již Serafové nezvládli udolat. Černí rytíři pobili zabijáky a všechny krysy, krom démona a vydali se urychleně tunely kupředu. Z tunelů skrze realitu už začala vyskakovat nová havěť, která se s chutí pustila do ohlodávání svých padlých druhů. Abrosiova výprava mířila dále na západ.

Vojsko Serafů opustilo krysí tunely a ocitlo se na dohled od Sokolí hory. Byl podvečer a i božské vojsko pocítilo únavu. Zvědi našli opuštěnou osadu aquatickým megalitem na náměstí, kde se rozhodli utábořit.

S pádem noci se rozleh nad táborem bestiální řev. Stormcasti byli okamžitě připraveni k obraně. Na obloze se vznášelo několik obrovských stínů a ve vzduchu byl cítit suchých hrobový pach. Ze tmy se začali vynořovat zástupy kostlivců. Kruh kolem nebeského vojska se stahoval. Koslivci s rezavými kopí, nemrtvý rytíři s velikými meči, okřídlení vargheisti, pár upířích pánů, obří nemrtvý drak terrorgheist, zmutovaná upíří lady Agáta se blížili vedeni samotným Nagashovým mortarchou noci, Manfrade von Carstein. Ti všichni měli za úkol odstranit Serafy z Anunu a zbavit tak duše mrtvých ochránců.

Z vojska černých andělů zazněl povzbudivý proslov lorda Ambrosia a rytíři se připravili na příval starých kostí a temné magie. Do vzduch se vznesl okřídlený herold-azyros a pozvedl pochodeň se světlem samotného Sigmara Kladivonoše. "My jsme bozško kovadlinou o kterou se hordy běsů rozbijí! My jsme štítem civilizace! My jsme světlem v temnotě! MY JSME NOSITELI HNĚVU BOUŘE!!!" Rytíř Bartolus vyrazil na křídlech k strašlivému terrogheistovi a pustili se spolu ve vzduchu do boje. Mezitím na zemi raptoři sestřeli dvojici upírů, evokátoři svými blesky zničili veliký blok nemrtvých rytířů i zmutovanou lady. Ambrosius chránil celé vojsko svou magii a šermíři si klestili cestu skrze kostlivce. Mortarcha noci obhlížel své nemrtvé loutky. Boji se raději vyhýbal a povolával do boje další bezduché pohůnky. Rytíř azyros po urputném boji setnul hlavu nemrtvému drakovi a vysoko zvedl svou pochodeň. V jejím světle se začali nemrtvý rozpadat a jejich síla slábla. Po urputném boji zůstal stát jen mortarcha noci. Než na něj raptoři stihli namířit své dlouhonosné kuše, zmizel ve stínech, jako už mnohokrát před tím.

Za zády sigmaritů se začal zvedat den, zatímco mířili na západ k Sokolí hoře.

Dvůr regenta Tarabase

Starý rytíř se přísně podíval na příchozího a pokynul mu rukou, aby přistoupil. "Čeho si žádáš hrabě půlnočního panství? Proč přicházíš k mému dvoru bez náležitého doprovodu?"

Manfred von Karstein přistoupil před trůn a pohlédl na Tarabase, regenta ztraceného krále Pracha, vládce říše Acheron. "Můj pane, byl jsem na cestě k Vám jakožto posel dobré vůle mého boha, Nagashe, když mou družinu přepadli marodéři. Celý můj doprovod pobili, včetně mých dvou vzdálených bratranců a zřejmě zajali i paní hraběnku Agátu. Žádám tě, abys dostál své rytířské cti a pomstil mé druhy, kteří byli přepadeni v tvém panství! prosím tě, abys našel lady Agátu, jde přeci jen o dámu v nesnázích."

Pán Tarabas kývl na své dva syny. Kataldo a Yvaldo přistoupili ke svému otci a poklekli. Tarabas povstal z trůnu a promluvil ke svému dvoru. "Mí věrní, pánové, rytíři a zbrojnoši, slyšte mé přání a příkaz! V našem panství se pohybují lotři, kteří přepadají nevinné pocestné a ke všemu naše hosty a posly míru! Přikazuji Vám tedy abyste se oděli nejlepší brní a vztyčili korouhve! Sedlejte oře a chystejte se k odjezdu Acheron vyráží bitvě vstříc!"

Mnozí velmoži povstali od stolu a připíjeli z číší a pronášeli vznešené přísahy a předháněli se v chvástání. Oba princové jako první nechali přivést své mocné oře a chystali se k odjezdu. Manfred von Karstein se usmíval a odhalil tak dlouhé špičáky...

Podhůří Sokolí hory poblíž oltáře temných božstev

Ambrosiovo vojsko Serafů se zastavilo na velitelův příkaz. Ve vzduch vysela temná magie... Náhle se na obzoru zvedl prach cizího šiku. po láni se hnala horda mrchožravých ghúlů a nad nimi se vznášeli dva kostlivý draci. Nemrtvé stvůry se zastavili a zdálo se, že jejich skřeky představují jakousi výzvu k boji. Znavený Ambrosius Dal povel a jeho vojsko vyrazilo v pevných formacích kupředu. Zvědy z konkláve raptorů nechal zaujmout strategické místo na vyvýšeném skalním oltáři. Mezi řady ghůlů seslal kometu, která skosila nesčetné množství nestvůr. Její posvátná záře odrážela veškeré snahy nekromantské magie opanovat bojiště. Po prvním útoku sigmaritů se zdálo vše rozhodnuté, ale další ghůlové začali proudit ze všech stran a kostlivý draci nesli zkázu na svých křídlech. Černě odění rytíři si ovšem klestili cestu nemrtvými stvůrami i navzdory obrovské přesile a zuřivosti bestií. Největší díl ovšem odvedli raptoři ve střeleckém hnízdě. Právě oni složili oba draky, což bylo příčinou neskutečného řevu ghůlího krále.

Boj netrval dlouho a na nohou stáli jen Sigmarité. Král monster unikl. Serafové vyrazili směrem k úpatí Sokolí hory, kam je vedla Snílkova vize. Krev pobitých stvůr se za jejich zády začala vsakovat do oltáře a na nebi se zatáhla rudá mračna... 

Úpatí Sokolí hory

"Na horu ti není souzeno vstoupit. Nejsi dost hoden pocty vystoupat na vrchol. Byl jsi příliš často poražen" Ambrosius se probral ze sna. Musel usnout v sedle svého gryfa. Byla to jedna ze Snílkových vizí. Oblaka se zatáhla podivně rudou barvou. Vyčerpaní sigmarovi rytíři zastavili a čekali na velitelův pokyn. Za zády černého vojska se ozval démonický řev. Na starém bojišti, na vrcholku oltáře stáli tři kněží krvavého vlčího boha a jejich přisluhovači. Každý z nich volal slova ve strašlivém jazyce, až se na bojišti zjevili tři velicí démoni s biči, sekerami a potrhanými křídly. Ambrosius nečekal. Věděl, že zde mu bude útočná magie k ničemu a tak s pomocí magie Shyish přivolal kostěnou bárku pro svou Noční hlídku evokátorů. Ti se pustili do nejbližších přisluhovačů temnoty a největšího démona. Stejně tak raptoři začali pálit do druhého  splozence pekel. Hned z počátku byl boj krutý. Vzduchem létali blesky a oheň, krvavé sekery kultistů a kouzelné meče evokátorů. Poslední velký démon spolu se svými přisluhovači vpadl do středu formace Serafů a začal rozsévat zkázu. Rytíř Bartolus se postavil třem kněžím a do jednoho je pobil, zdálo se, jakoby mu sami ochotně nabíhali na meč. Nakonec stanul tváří v tvář velkému Krvežíznivci. Souboj byl nerovný, ale anďelský rytíř se nevzdával. Padl, ale znovu vstal. Své zkáze však nemohl odolávat dlouho. Bitva trvala krátce, ale byla neskutečně krvavá. Nakonec nezbyl jediný z z božského Sigmarova vojska.

Krev se nevsakovala do země a tvořila potoky. Vlčí kultisté začali stavět pyramidy z lebek....

Na vrcholku Sokolí hory seděl drak Nefarian a pozoroval zoufalý boj Serafů. V očích se mu zablesklo a zamířil do Dračích hor poblíž Šeré Hlásky...