Zamorové
Zamorové, původně nomádský kmen z Ghyranu, který do Anunu odešel hledat klid. Zamorové vyžili vždy s málem, takže neúrodný Shyish jim nijak nekomplikoval přežití. Podle legendy byl do Anunu přiveden náčelnicí-kněžkou Arantou, která pátrala po legendárních semenech prastarého obřího keře ostružiníku, které chtěla zasadit a vytvořit tak domov pro svůj lid, který by je chránil a živil.
Zamorové, původně nomádský kmen z Ghyranu, který do Anunu odešel hledat klid. Zamorové vyžili vždy s málem, takže neúrodný Shyish jim nijak nekomplikoval přežití. Podle legendy byl do Anunu přiveden náčelnicí-kněžkou Arantou, která pátrala po legendárních semenech prastarého obřího keře ostružiníku, které chtěla zasadit a vytvořit tak domov pro svůj lid, který by je chránil a živil.
Zamorský lid putoval pustinami i bitevními pláněmi mrtvých hrdinů, sužován záhrobními běsi a pronásledován silnějšími soupeři. Nakonec se usadil v ponurých vrchovinách a lesích na severu Anunu. Pověst praví, že pramáti kněžku po dlouhém putování probodl její pobočník v zoufalství z dlouhých útrap. Na jejím hrobě pak zasadili keř ostružiníku, jenž okamžitě rozkvetl. Na tomto místě nechal pobočník postavit město Ewigjar a stal se jeho prvním knížetem. Na znamení pokání pak nechal na svůj štít namalovat znamení černého vlka. V jeho rodě se ale na původ znaku zapomnělo a podobu vlka jeho potomstvo hrdě nosilo až do svého pádu.
Zamorané si ze staré vlasti do Anunu přinesli kult čtyř bohů. Nargo přinášel útěchu a úlevu v nemoci, Kain hájil stáda a probouzel sílu v lidských srdcích, Cinč dohlížel nad střídáním ročních období a Slanka nad radostmi života. Ve Věku chaosu se Zamorané snadno poddali volání Zkázných sil a vše dobré bylo zapomenuto. Od těch dob si lid Zamory nese velkou hanbu. Víra v Sigmara však přinesla procitnutí z temnot a vojevůdci z rodu Vlka stanuli po boku sigmaritských vojsk z velkého Azyru. Vlčí knížata přísahala odčinit dávnou hanbu neutichajícím bojem proti uctívačům Chaosu a na znamení věrnosti Sigmarovi pozvedla válečná kladiva.
Jejich lidé však postupně odkládali zbraně a před zvukem polnic odcházeli hlouběji do lesů a hor. Spřátelili se tam se vším svobodným lidem, který přišel se Sigmarovými vojsky. Od elfů se naučili světabolu, od trpaslíků zatvrzelosti a pít už uměli. Za svou přijali azyrskou němčinu a nářečí asraiských elfů. Jazyk zamora pomalu odchází spolu se starci a hrdým měšťákům, hovořícím pěknou azyrdeutsch, je k smíchu.
Měšťané z Ewigjaru se pokládají za velice jasné a ušlechtilé bytosti, pravý výkvět azyrské kultury, a jen neradi se hlásí k mizerným horákům či lesákům, tvořících velkou spoustu zamorského lidu. S nelibostí shlíží na bohatství města Sonnendoru či slávu Ando Lomen a brblají, že jim jejich sousedé upírají pocty, jež jim po právu náleží. Tak velká je pýcha zdejších radních, že se nesklonili ani před věčnými sigmarity z Šeré hlásky. Město ostatně dodnes vlastní malou kapitulu Sigmarových Věčných. Relativní odlehlost města a neutichající ogří trýzeň zatím zabránila větším konfliktům s mocnějšími sousedy. Většina zamorských tak dosud žije v relativním míru.