Anunské kmeny

Kmen jezdcú a vozatajů ze středových plání Anunu. Na Hallost přišli v čase Mýtů ze světa Chamon vedeni nebeským tělesem. Jejich původním božstvem byl kovář Az-Sachmar, podle Azyrského výkladu šlo o božského krále Sigmara. Díky svému původu v Chamonu byli skvělými kováři a jejich říše byla plná jedinečných zbraní, zbrojí i uměleckých děl. Mezi Acheroňany dominovala zrzavá barva vlasů a vousů, takže bylo běžné, že kdo tak nebyli vybaveni od přírody, pomáhali si umělými barvyvi. Pro svůj původ v říši kovů a stepích Anunu si cenili dřeva, jakožto nedostatkové suroviny, a drželi stromy v nábožné úctě. V každém velkém sídle se snažili mít posvátný strom, jehož větve pak pálili a vdechovali jeho kouř, jakožto připomínku věčné výhně božského kováře. Kouř stromů, které pálili měl na ně často halucinogení účinky. Své mrtvé pohřbívali ve velikých mohylách, Kurganech, sedící na koních. Největším stálým sídlem staré říše Acheron byla pevnost Drakenborg. Její mohutné zdi sahali až k nebesům a z jejích věží vláli dlouhé prapory. Do jejích zdí byly vytesány ochranné runy proti nemrtvým a na hradbách byla připevněna zrcadla, která umožňovala pálit nepřátele pomocí světla.

Panovnická linie byla stižena kletbou uvalenou na rod jedním z upířích hrabat z jižního Anunu. Pro pýchu pramenící z jejich moci odmítli vyjednávat o dani pro upíří konvent a královský rod byl stižen kletbou, díky které byli všichni králové usednuvší na trůn pronásledováni příznačnými bílými psi s rudýma ušima, kdykoli opustili svůj palác. Po té, co bylo několik generací králů uštváno přízračnými psi, se další králové uzavřeli ve svém paláci, kde zapomínali na okolní svět. Definitivní zkáza Acheronu přišla ze dvou stran. První byla ogří horda, která prchala před silami Chaosu a našla si novou oběť v lidech z Acheronu. Králové odmítli vést svůj lid do bitev, čímž ztratili víru svého lidu. Mezi Acheroňany se začala šířit víra v Temné bohy, kteří jim nabídli pomoc v boji proti hladovým ogrům. Díky tomu se ovšem mezi Acheroňany rozhořela občanská válka mezi královými věrnými a silou povstalců, která si říkala Kurgané, jelikož svou moc brali z prastarých pohřebních mohyl odkud vysávali duše. Naprostá většina Acheronské říše se obrátila v prach. Zůstal stát jen Drakenborg, který byl sužován královskou kletbou a časem přibyli i další. Vojsko Kurganů obléhalo Draken borg desítky let, dokonce jim nabídli i sochu posvátného koně na usmířenou. Ta byla ovšem zničena pomocí zrcadel a stovky skrytých válečníků v ní uhořeli. Vyvázl pouze jediný - Azitzeen Nespálený, Azitzeen Jednooký, Azitzeen Vyvolený. Tento šampion temných bohů proklel město další kletbou, která způsobila v obleženém městě nekonečný hlad a ten prý přešel v kanibalismus. Jednoho dne obraná zrcadla na hradbách přestala svítit a zevnitř se ozýval jen strašlivý nelidský řev. Ať se ve městě odehrálo cokoli, ochranné runy, původně určené k obraně proti vnějším hrozbám, zapůsobili jako vězení pro běsy ukryté v útrobách Drakenborgu.

Malá nezotročená, neprokletá a věrná část Acheroňanů přežila v několika málo osadách roztroušených po Anunu. Pro sílu ogří hordy byli Acheroňané - Kurgané nuceni se stáhnout na východ Anunu. Jejich síla v poslední době dřímá, ale jejich jezdci a rytíři jsou prý připraveni vyrazit a spálit vše živé i neživé. čekají jen na pokyn Zara Azitzeena a jeho pološíleného proroka jménem Surtha Leng

Nemedové byli mocný kmen lovců původem z Ghuru, jejichž víra v posmrtný život se podílela na vytvoření zásvětí Anun v Hallostu. Pradávný král Nemedů, Gwidion zavedl svůj lid právě do Anunu, kde měli být podle vize zjevené mu Morigan chráněni před nájezdy zelenokožců a ogrů. V Anunu se usídlili především na jihu, kde vytvořiili s pomocí svého božstva a snad i prý s pomocí pantheonu řádu několik mocných států, Venedocie v oblasti Modrých hor, Zálivu jitřenky a dále na jih, a Dumnonie na jihovýchodě v oblasti Dračích hor. S příchodem věku Chaosu se v jejich řadách začali množit sváry a rozbroje, které vedli k pádu jejich říší. Podle legend byly osudové tři bratrovražedné bitvy.

Bitva na Cad Godaj, kde král-mág Gwidion VI povolal do bitvy stromy na své straně stromy, s jejich pomocí v pobil vojsko svého rivala a nakonec vyplenil a povraždil obyvatelstvo Bruiany.

Bitva na Arderyd, Mohylových vrších, kde se pro množství prolité krve mezi příbuznými většina přeživších zbláznila.

Bitva na Camlanu, kde byl Thurias, poslední král Nemedů věrných Morigan a naděje v boji proti chaosu, smrtelně raněn svým nemanželským synem Dredmorem Zlatým, uctívajícím knížete temnoty. Říká se, že v duelu umírající Thurias nakonec Dremora zabil, sám byl zasažen bleskem z nebe a zmizel. POslední anunští Nemedové věří v jeho návrat a vkládají v něj své naděje.

Největší populace nezotročených Nemedů dnes žije v oblasti staré Venedocie, tedy okolo Sonnendorfu, Karignanu a Hrad Erebus. Právě z jejich řad se hlavně verbují rytíři Řád Erebitů.

Většina Nemedů, ale přešla na stranu Temných bohů a začali si říkat Fomorové. Uctívají celý pantheon, ale mezi částí z nich se projevilo snoubení nové a staré víry a proměňující se Morigan vnímají jako jeden z aspektů Tzeenche a říkají jí  Mor-Tchara (zlidověle Čara, paní Magie) Paní proměn či Gosudara.

Zamorové, původně nomádský kmen z Ghyranu, který do Anunu odešel hledat klid. Zamorové vyžili vždy s málem, takže neúrodný Shyish jim nijak nekomplikoval přežití. Podle legendy byl do Anunu přiveden náčelnicí-kněžkou Arantou, která pátrala po legendárních semenech prastarého obřího keře ostružiníku, které chtěla zasadit a vytvořit tak domov pro svůj lid, který by je chránil a živil. 

Zamorský lid putoval pustinami i bitevními pláněmi mrtvých hrdinů, sužován záhrobními běsi a pronásledován silnějšími soupeři. Nakonec se usadil v ponurých vrchovinách a lesích na severu Anunu. Pověst praví, že pramáti kněžku po dlouhém putování probodl její pobočník v zoufalství z dlouhých útrap. Na jejím hrobě pak zasadili keř ostružiníku, jenž okamžitě rozkvetl. Na tomto místě nechal pobočník postavit město Ewigjar a stal se jeho prvním knížetem. Na znamení pokání pak nechal na svůj štít namalovat znamení černého vlka. V jeho rodě se ale na původ znaku zapomnělo a podobu vlka jeho potomstvo hrdě nosilo až do svého pádu.

Zamorané si ze staré vlasti do Anunu přinesli kult čtyř bohů. Nargo přinášel útěchu a úlevu v nemoci, Kain hájil stáda a probouzel sílu v lidských srdcích, Cinč dohlížel nad střídáním ročních období a Slanka nad radostmi života. Ve Věku chaosu se Zamorané snadno poddali volání Zkázných sil a vše dobré bylo zapomenuto. Od těch dob si lid Zamory nese velkou hanbu. Víra v Sigmara však přinesla procitnutí z temnot a vojevůdci z rodu Vlka stanuli po boku sigmaritských vojsk z velkého Azyru. Vlčí knížata přísahala odčinit dávnou hanbu neutichajícím bojem proti uctívačům Chaosu a na znamení věrnosti Sigmarovi pozvedla válečná kladiva.

Jejich lidé však postupně odkládali zbraně a před zvukem polnic odcházeli hlouběji do lesů a hor. Spřátelili se tam se vším svobodným lidem, který přišel se Sigmarovými vojsky. Od elfů se naučili světabolu, od trpaslíků zatvrzelosti a pít už uměli. Za svou přijali azyrskou němčinu a nářečí asraiských elfů. Jazyk zamora pomalu odchází spolu se starci a hrdým měšťákům, hovořícím pěknou azyrdeutsch, je k smíchu.

Měšťané z Ewigjaru se pokládají za velice jasné a ušlechtilé bytosti, pravý výkvět azyrské kultury, a jen neradi se hlásí k mizerným horákům či lesákům, tvořících velkou spoustu zamorského lidu. S nelibostí shlíží na bohatství města Sonnendoru či slávu Ando Lomen a brblají, že jim jejich sousedé upírají pocty, jež jim po právu náleží. Tak velká je pýcha zdejších radních, že se nesklonili ani před věčnými sigmarity z Šeré hlásky. Město ostatně dodnes vlastní malou kapitulu Sigmarových Věčných. Relativní odlehlost města a neutichající ogří trýzeň zatím zabránila větším konfliktům s mocnějšími sousedy. Většina zamorských tak dosud žije v relativním míru.