Jmenuji se Dain Faris a narodil jsem se 6. 5. 4684 Iramine a Jonarahovi a vyrůstal jsem na panském sídle rodiny Faris v Greengoldu v království Kyoninu. Moje matka se narodila před 300 lety a byla to rytířka čarodějka. Otec byl princ, bratranec královny Telandie Edasseril. Měl jsem ještě o 15 let staršího bratra Alassëona. Mé dětství ač bylo bezstarostné z hlediska materiálního, tak z toho rodinného to bylo složitější. S bratrem jsme vycházeli dobře a otec k nám byl vlídný. S mou matkou to bylo horší, čím jsme byli s bratrem starší tím více se projevovala její odměřenost. Když mě bylo 7 let, tak matka začala nosit jen bílé oblečení a vždy měla dlouhé bílé rukavice. Postupně přestala slavit veškeré svátky či chválit jakéhokoli boha. Tehdy se začali s otcem více hádat kvůli rozdílnému přístupu k naší výchově. Mé dotazy otec odbýval tím, že to pochopím až budu starší. Matky jsem se neopovážil ani zeptat. Díky jejímu přístupu jsme nebyli moc oblíbení ani u měšťanů či služebnictva. I přes tyto neshody otec mou matku i nadále miloval. Když mi bylo 15 let v roce 4699, byl jsem poslán jako záruka za půjčku do panství půlelfa Galadona Cotuma z Vellumisu. Na otázku proč, jsem zas dostal od otce odpověď, že až budu starší, tak to pochopím. Na co jsme potřebovali flotilu, když jsme měli i díky matčinýmu skrblení spoustu peněz jsem nepochopil. A vzdát se syna proto, abych mohl mít více mi nedávalo smysl. S rodiči jsem se nerozešel v dobrém, ale otci jsem to po odeznění emocí odpustil. Vše to dělal pro lásku, proč to ale vyžadovala matka jsem nechápal.
Na Galadonovo panství jsem nebyl vítán a tak mě tam jen trpěli. Galadon se také oblékal pouze do bílé a názory na hospodaření měl stejné jako má matka. Příčelo se mu mě živit a často jsem slýchával, jak je to nákladné i když to nedávalo smysl vzhledem k jeho bohatství a tomu, že jsem spal v místnosti kam se skoro nevešla ani postel a jídlo dostavál pouze služebnické. Po pár měsících, kdy mě trpěli, ale našli způsob, jak se mě velmi elegantně zbavit. Jelikož jsem šlechtického původu a jsem záruka smlouvy mezi rody Faris a Cotuma nemohli mě poslat jen tak někam. Často to bývá armáda či klášter. V obou případech bych ale mohl získat nějaké postavení či vliv, čehož se chtěli vyvarovat. Proto jsem byl vyslán do chrámu boha Arodena. Boha, který zemřel a tudíž jeho stoupenci ztratili jakoukoli moc a postavení. A aby toho nebylo málo, tak chrám se nachází až na druhé straně rozsáhlého jezera Encartan, stovky mil od mého rodného města v zemi Lastwall na hranicích s Belkzenem a Nirmathasem.
Moji eskortaci dostal na starost Nym Iarven. Ambiciózní mladý elf, který působil jako poručík městské stráže. V zadání nestálo v jakém stavu mě tam má dopravit krom toho, že mám být živ. Choval se ke mně dosti špatně, ale nápad na útěk jsem dostal až na lodi, odkud nebylo kam utéct. Když jsme dopluli do Lastwallu, došlo mi, že utíkat už nemá smysl. Nym rozhodně neměl v plánu svůj úkol nesplnit ať už tím, že mě tam nedopraví či že zemřu, a útěkem bych se stal pouze psancem v cizí zemi. To vyhlídka na klášter mrtvého boha kdesi na zapadlém konci civilizovaného světla zněla najednou lákavě. Když jsem dorazili do chrámu nedaleko Roslarovy Lhoty doopravdy jsem se těšil, až se zbavím svého strážce. Mniši mě přijmuli vcelku neutrálně, což vzhledem k plivanci do tváře, který jsem dostal na rozloučenou od Nyma, bylo nejvřelejší gesto, jaké jsem za dlouhou dobu zažil. Zapřísáhl jsem se, že pokud ho ještě někdy potkám, tak ho veřejně ponížím.
Od roku 4700 jsem žil v chrámu mrtvého boha Arodena a učil se jeho víře. Nedává to moc smysl, ale přece jen i bez boha mi časem některé věci Arodenova učení dávaly celkem smysl. Život se stal na dlouhou dobu dost monotóní. Ranní motlitba, práce na poli, trénink tělesné schránky, studium, společné jídlo a spánek. A takto pořád dokola, jelikož jsem neměl povoleno opustit chrám. Ze začátku to byla vítaná změna, pak mi to začlo lézt krkem a hlavně se chyběl bratr a otec. Později jsem svůj osud přijal a jal se využít možnosti, co mám, jelikož ne každý má střechu nad hlavou a každý den plné břicho i když jen skromného jídla. V chrámu bylo celkem 30 mnichů a 70 laičtích bratrů a sester, dva archiváři, správce z Roslarovy Lhoty a kněžka bohyně Sarenrae Gloria s akolytou, která v klášteře měla kapli a lidé sem za ní chodili se svými neduhy. Za tu dobu, co jsem tam byl, se moc věcí nezměnilo. V sadech jestě pracovala obryně Áþlagblöiðtý (přezdívka Ása), se kterou jsme také trénovali zápasy. Ze začátku jsem neměl šanci, ale když jsem sledoval jiné mnichy, kteří navzdory tomu, že byli poloviční, ji dokázali položit na lopatky. To mě motivovalo k tomu, abych se neustále pokoušel zlepšovat a dosáhnout kalokagátie. Jelikož pokud je tělo a duše v harmonii i nemožné věci se mohou státá možnými. učitel
Na jaře roku 4711 se věci daly do pohybu. Nejdříve sem skupina poutníků donesla dítě goblina. Prý ho našli v kolébce plovoucího po řece a zželelo se jim ho. Moc ale nevěděli, co s ním, tak ho donesli do chrámu, kde se ho ujala kněžka. Všiml jsem si, že všichni měli tento odznak. Zkoušel jsem ho hledat, ale v chrámové knihovně jsem o něm nic nenašel. Moc jsem nevěřil, že z goblina by mohlo vyrůst něco užitečného, ale zdá se, že když vyrůstal v příznivém prostědí, tak se tolik neliší od civilizovaných ras.
4711-4712 byla v chrámu a byly jsme spolu na ústupu a v polním lazaretu.
Po obrácení fronty jsem se dal na opačnou stranu a vydal se zpět do Greengoldu.
Tam nikde nikdo, nebyl jsem moc vítán. Po nějaké době se mi povedlo zjistit, že můj bratr by mohl být v Drumě 4713, ale moji rodiče zmizeli na moři. Začal jsem z toho podezřívat Galadona Cotuma. Pátrání po bratrovi trvalo 5 let, ale nakonec se mi ho podařilo najít. Bohužel se mi ale nepodařilo najít s ním společnou řeč. Zdál se mi občas jako smyslů zbavený. Nevím, co se mu stalo. Blekotal nesmysly až jsme se pohádali. Další den už jsme se neviděli, zase zmizel. Po sektání se svým bratrem jsem ve váčku s penězi našel zvláštní minci. Možná mi ji tam dal, ale nevím proč. Mince jsem se nezbavil, ale znovu hledat už jsem ho nešel, možná jindy, teď ve mně bylo spoustu rozporuplných emocí a tak jsem se vrátil do chrámu.
Word count: 1,084