Sezení sedmnácté 11.1.2021
30.6.4718
Už když jsem usínal, bylo jasné, že mě žádné příjemné probuzení čekat nebude. Citrís mne vzbudil brzy po svítání a z postele mě dostal jen slib, který jsem mu dal. Přeci jen to je jeho poslední den ve Lhotě před odchodem do armády. S vypětím všech sil jsem se přesunul ke Krevelovi na snídani. Když se konečně probrali i ostatní, já už jsem se nějakou chvíli snažil něco pozřít a překvapivě docela úspěšně. Konverzace se naštěstí ujal Caldor, má přece s armádou nejvíc zkušeností, takže mou kocovinu rušil pouze Citrískův teror tenor.
Tupě jsem otevřeným oknem pozoroval, jak se na náměstí shlukují lidé odjíždějící z oslavy. Bylo tam rušněji než bych čekal včetně velkého množství vojáků a najednou jsem to uviděl. Na kraji toho všeho mumraje, jen tak jako by nic, stál vůz - zamřížovaný vězeňský vůz. Nemusím být střízlivý, abych si dokázal dát 2 a 2 dohromady. Doufal jsem, že budu mít více času nebo alespoň nějaký čas, abych Thorakse přesvědčil. Musel jsem to minimálně zkusit, proto jsem vyrazil za ním ven. Bohužel byl velmi neoblomný, ale přislíbil, že se pokusí získat pro něho co nejlepší výsledek. Nemyslím, že bych střízlivý dosáhl většího úspěchu. Thoraks dokonce přislíbil, že tribunům předá můj dopis, tak jsem rychle vyrazil domů jej sepsat.
Spěšně jsem se pokusil formulovat mé žádosti a přání co nejjasněji a urychleně vyrazil zpět. Až tehdy mi pomalu začínaly docházet všechny souvislosti. Thoraks v plné polní, předá dopis tribunům, vojáci... .
A skutečně, Thoraks definitivně opouští Roslarovu Lhotu. Už je to tu zas, můj život opět opouští důležité osoby, zas ta prázdnota. Měl bych odtud odejít také, než mi to tu přiroste k srdci ještě více, ale nejprve musím splnit svou přísahu!
Předal jsem mu svůj dopis a došlo na poslední loučení a přišlo finální překvapení, které jsme měli už chvíli na očích a neviděli jsme ho. Novým velitelem města se stal Lancelot Lebeda. Je to celkem logické, musí mít funkci, jinak by bylo velmi obtížné jej udržet na jednom místě. Mé myšlenky a kocovina mne zaměstnávaly dost na to, abych tuto informaci v klidu přijal, zato téměř abstinující Dain, reagoval poněkud zřetelněji, ale pravděpodobně si toho mnoho lidí nevšimlo.
Počkal jsem do Antárova odjezdu, pak jsem se omluvil a šel jsem se dospat. Naštěstí mi to nijak nerozmlouvali a rozhodli se mezi tím prozkoumat možnost existence tajné chodby mezi chrámem a Lhotou.
Ještě jsem ani nestihl zabrat a probudilo mě zabušení na dveře. K mému překvapení tam stála Zsófika. Přišla se rozloučit, protože se svou kapelou také odjíždějí. Myslel jsem, že se chvíli zdrží, ale asi to bude lepší, dříve nebo později by stejně došlo na loučení a bylo by to akorát bolestivější. A co si tu nalhávám, vždyť já bych na jejím místě odjel také. Na rozloučenou jsem jí daroval jeden z Crystalhurských žaludů, očividně má styl po mě a jistě pro něj najde pěkné místo. Třeba si na mě občas i vzpomene. Ona mi na oplátku darovala stuhu, kterou jsem si přivázal na klopu hledíce při tom jak odchází.
Dveře jsem zavřel až když mi zmizela za rohem a vydal jsem se do postele. Ve světnici posedával Zsombór, a protože mi Zsofika otevřela oči, i jeho jsem se zeptal jestli plánuje odjet. Tvářil se, jako že sám neví a poněvadž jsem už byl vážně unavený, řekl jsem mu ať zůstane jak dlouho chce a že to probereme u večeře.
Když jsem se probudil, byl v domě klid a tak jsem se dal konečně do psaní deníku. Než jsem stihl cokoliv dalšího, objevil se Zsombor s tím, že zůstává ve městě a bude Lancelotovi dělat dvorního barda. Neměli jsme mnoho času se o tom pobavit, protože záhy přišli Sol Invicta pochlubit se svým objevem. Pozval jsem je dále a než začali, zkusil jsem osvětlit jiné věci, které mi ležely na mysli. Podle Caldora byla dýmka zlomena, slepena a pak znovu zničena a to vše už dost dávno. Kéž by to přineslo více odpovědí než otázek. Poprosil jsem Caldora, jestli by ji dokázal zas slepit a asi budu muset zajít za Gorutou, abych se dozvěděl víc. Další věcí bylo podivné písmo, které zkoumá Dain. Doufal jsem, že by o něm mohl Zsombor něco vědět, přeci jen ve Vigilu navštěvoval mnoho škol. Ale zřejmě už nejsou co bývaly, protože smyšlené komediantské písmo to rozhodně není.
Pak už konečně došlo na vyprávění. Ostatní byli během dne v Roslarově hrobce a aby se tam dostali, museli se nabídnout k úklidu. Hlavní kaple je prý prázdná a celé je to dosti zašlé, ale v podzemí je jakási magicky vytvořená stěna blokující bývalý portál a to přeci musí být ono. Najít novou cestu do chrámu by bylo vážně dobré a rozhodně by to osvětlilo historii celého místa. Navíc tam stejně Roslar uložený není, takže to nelze brát ani jako hanobení hrobky. Přes zeď nás dostane zemní elementál a dále se uvidí.
Na závěr došlo na sekeru po mé matce. Brzy se vysvětlilo, jak to mohla být Barbardiánova sekera. Leviatan se nejmenuje jen tak pro nic za nic. Skutečně dokáže levitovat a nejspíš i sama bojovat, ale má i svou "hlavu" a zřejmě se jí moc bojovat nechce. Zatím jsem ze sekery spíš zmatený a zklamaný. Je samozřejmě ohromné vlastnit Barbardiánovu sekeru, ale o své matce jsem se zatím nic nedozvěděl. Snad najdu způsob, jen sekeru rozmluvit tím správným způsobem.
Počkali jsme na tmu a prokradli se až k hrobce. Zámek u vstupu šel odemknout téměř na poprvé a už jsme se plížili tmou do sklepení. Mephit zeď také bez problémů provrtal a už jsme prozkoumávali tajemnou komnatu. Je tam piedestal, jakási mřížka, kde chyběly 3 cihly a mrtvoly orků, kteří zde nejspíš zemřeli před pěti léty. Dvě z cihel už Dain měl a poslední brzy taky najde, ale o tom později.
Nepřišlo mi nejvhodnější v hrobce prohledávat mrtvoly, a proto jsem se vydal k prvním dveřím. Za nimi byla místnost sice menší, ale o to zajímavější. Uprostřed stával sloup, který teď leží rozbitý na zemi a jeho patu obklopovaly runy jako kruhy na vodě. Na sloupu nejspíš spočíval drahokam, který nyní ležel v rohu místnosti a nedaleko něho mrtvola mnicha. Na rozdíl od orků se na něm zub času nijak nepodepsal, jen šaty byly mírně ohlodané zubem času. Silně nám to připomínalo mrtvolu jednorožce, kterou jsme nalezli v lese. Na více už jsme se nezmohli, protože se Dain shýbl pro drahokam a sotva se jej dotkl, zjevila se před námi spektra v celé své "kráse".
Bylo nad slunce jasné, že tohle bude tuhý boj, všichni jsme urputně přemýšleli, co budeme dělat, aniž by jsme postřehli, že se Dainův výraz po první utržené ráně změnil. Najednou spektra zmizela, Dain kámen sebral a rozeběhl se k východu. Caldor se ho pokusil chytit, ale nakonec jej musel omráčit. Dain padl na zem a ve chvíli, kdy mu vypadl kámen z ruky, spektra byla zpět. Bylo mi jasné, že ten kámen bude důležitý a rozhodně se nesmí dostat ven z hrobky. Proto jsem jej odhazoval zpět, zatímco Caldor a Knospe bojovali se zlým duchem. Spektra se přesouvala za kamenem, a tak se stalo, že jsem se ocitl vedle spektry já. Dále už si pamatuju jen to, že jsem se probral a spektra už byla pryč. Dain už byl také na nohou, opět držel kamen v ruce a tvrdil, že jej musíme odnést pryč. Rozhodně by bylo dobré ho zničit a spektry se nadobro zbavit, ale v tuhle chvíli je nejbezpečnjší místo pro uložení zde v kapli, kam nikdo nechodí. Nemluvě o Dainově zvláštním chování.