Sezení dvacátéprvní 1.2.2021
Poníka jsme tentokrát nalezli tam, kde jsme ho nechali. Pobídli jsme ho a šli hledat bezpečné místo na spaní. Knospe našla útulné a kryté místo mírně bokem od cesty, kde by nás neměl nikdo najít. Vzala si první hlídku a my ostatní jsme téměř okamžitě usnuli.
5.7.4718
Ale nebyl nám přán dlouhý spánek. Když nás Knospe vzbudila, nad chrámem opět svítila rudá záře náležící k nějakému rituálu. Podle hvězd musela být přibližně půlnoc. Začala hrozně vyvádět, že musíme zpět a rituál překazit. Naštěstí jsem nebyl jediný, kterému bylo jasné, že takovou akcí bychom ukončili leda naše vlastní bytí. Navíc taková záře už byla vidět předešlou noc, jistě budeme mít ještě možnost je zastavit, ať už dělají cokoliv. Jenže pak se stalo něco nového, zem se nám pod nohami otřásla a záře pominula. Ať to bylo cokoliv, rozhodně to nebylo dobré znamení. A pokud má Knospe pravdu, že se jednalo o rituál Rovaguga, pak to bylo rozhodně špatné znamení.
Sice nemělo smysl se tam bezhlavě vrhat, ale musel jsem souhlasit, že je potřeba nezahálet a konat. Caldorovi s Dainem se moc nechtělo, ale přesvědčili jsme je, že když vyrazíme hned do města, budeme mít možnost dříve se vrátit. V noční tmě pod vedením Knospy jsme klopýtali k cestě. Knospe a Leviathana byly našima očima a my se bezpečně dostali na cestu.
Před námi bylo několik hodin monotónní chůze tmou, kterou jsme se jali zkrátit rozhovory. Probrali jsme si všechny poznatky, které bychom měli předat Lancelotovi a mnoho dalšího. Po pár locích vína se rozvázal i Caldorův jazyk a prořekl se, že by se chtěl stát zbrojmistrem Lhotecké posádky. To bychom mu přáli a měl naši plnou podporu. Až po několika mílích jsem se odhodlal vykouzlit světlo. Sice to z nás dělalo jasný cíl, ale orci už byli daleko a my alespoň přestali zakopávat na rovné cestě. Tak jsme šli až do svítání a až několik hodin po rozbřesku jsme dorazili do města.
Shodli jsme se, že hnát se hned k Lancelotovi není potřeba a zasloužíme si trochu odpočinku. Rychle jsem si omyl krev a bláto, vzal namíchané lahvičky a vyrazil za ostatními ke Krevelovi na pozdní snídani. Když jsem dorazil, Caldor spal ve svém pokoji, Dain procházel nalezené věci a Knospa byla kdo ví kde. Přidal jsem se k Dainovi a zatímco jsem se jednou rukou krmil, druhou jsem prohlížel předměty na stole. Ostatní se objevili celkem záhy.
Cestu do kasáren jsme vzali hodně oklikou, abychom stihli před hlášením promluvit se spoustou lidí. Goruta byla nadšené z lahvičky orkského ochucovadla. Zato návštěva u Glorie byla dost zklamáním. Na naše otázky neměla kloudné odpovědi a jen se zaříkala bohy. Na to, že jí Knospe letěla po příchodu vše vyslepičit, bych čekal přínosnější rady. Nakonec jsem byl rád, že už jsme šli.
Od Glorie jsme už měli namířeno za Lancelotem, ale vzali jsme to mírnou oklikou. Co kdyby. A zadařilo se. Knospe si všimla Štístka, jak zachází do jedné opuštěné stodoly. Začal jsem v batohu hledat lahvičky a lektvary a když jsem vzhlédl, Knospe už byla pryč a pelášila směrem ke stodole. Trocha rozvahy by jí někdy neuškodila. Ale měla štěstí a když se po chvíli vrátila, nesla zajímavé informace. Ve stodole byl jen Štístko, Felicia a Gáta a jak se zdá, mají něco za lubem. Z toho co Knospe vyslechla se potvrdilo vše, co jsme už tušili a mnoho nového. Smrt jednorožce i krádež koboldí koruny je jejich práce, ale rozhodně to nedělají kvůli Plenitelce. Ona ani orci je primárně nezajímají, chtějí něco, co je v chrámu. A jak se zdá, tihle 3 by kvůli tomu bez mrknutí oka zradili zbytek své družiny.
A to už konečně přišel čas i na můj pokus. Já a Dain jsme se potřísnili roztokem, který odpuzoval kočky a Caldor s Knospou lektvary s opačným účinkem. Takto vyvonění jsme vyrazili do stodoly. Jako náhodou okolo procházející jsme se s nimi dali do rozhovoru. Ten nám nic nového nepřinesl, ale škatulata, která jsme během toho předvedli, nám řekla vše. Gáta s Felicií od samého začátku naprosto zřejmě nesnášely mou a Dainovu přítomnost a o to více byly přitahovány ke Caldorovi s Knospou. S hřejivým pocitem úspěchu jsme je opustili a konečně zamířili za Lebedou.
Venku před budovou jsme narazili na mírně znuděného Kasiána. Prozradil nám, že čeká na Xénii, která prochází knihy zachráněné z archivu. Cestou ke slyšení jsme šli okolo nové knihovny a nahlédli dovnitř. Xénie tam stále byla a velmi pečlivě si kryla svou knihu se zápisky. Nemělo cenu se nadále zdržovat, a tak jsme vyrazili dál. Lancelot nelibě nesl, že na nás musí tak dlouho čekat, ale brzy se zklidnil. To se ale nedalo říci o mě. Už mírně nahlodaný rozhovorem s Glorií jsem pomálu začínal vřít s každým Lancelotovým odvoláním k bohům. Kde tedy jsou ti jejich bohové? To teatrálně čekají na nejdramatičtější moment nebo to tu pro ně ještě není dost zajímavé? A když se mi tyto myšlenky honily hlavou, přišlo to to nehorší. To čeho jsem se od samého počátku obával. Lancelot se rozhodl vyrazit na výpravu do chrámu a není šance, že by svůj názor změnil. Podařilo se nám získat jen pár dní, než se tam za námi vydá. Vidina klidného posilňujícího spánku byla ta tam. Odpočineme si jen v rámci možností a ještě v noci budeme muset vyrazit zpět. Ve světle těchto okolností už ani jmenování Caldora hlavním zbrojmistrem nebylo tak povzbudivé. Raději jsme se rychle rozloučili a šli.
Zatímco si Caldor šel prohlédnout zbrojnici, my šli počkat ven. S Dainem jsme se domluvili, že zkusí oknem nakouknout Xénii přes rameno. Seslal jsem na něho několik kouzel, abych mu to ulehčil a vyrazil. Naše podezření se potvrdilo, v chrámu je opravdu něco ukryto a nejspíše je to spojeno s Arazni.
S tím jsme se rozešli do postelí, musíme co nejdříve opět vyrazit.