Banshee jsme zahnali a vyrazili jsme Tu sochu odnést. To nebyl vůbec dobrý nápad. Jen jsme se přiblížili, tak se ozval opět ten děsivý křik. Než jsem stihl zareagovat a pokusit se jej zas překřičet, začalo mi to doslova trhat uši. Pak už si jen pamatuji tu nesnesitelnou bolest uvnitř hlavy. A najednou byl klid. Ulevilo se mi, ale jen do chvíle, než mi to začalo docházet. Šero, chlad, mlha, nikde nikdo, nebylo pochyb, byl jsem tam zas, jen pro tentokrát sám. Chvíli jsem si myslel, že se jen vydám zas na stezku, ale bylo to jiné. Tentokrát jsem neměl tělo a můj mlhavý obrys se sám od sebe pomalu posouval k řece. Bojoval jsem s tím, snažil se, co to šlo, ale téměř se mi nedařilo postupovat opačným směrem. Takto jsem bojoval snad celou věčnost a najednou záblesk a já zas uviděl ostatní, byl jsem živý. Prý k tomu využili Arazniiny plíce. Musíme Knospe co nejdříve pomoci s doléčením.
Pak už jsme mnohem rozumněji uzavřeli banshee do ostatků Dainovy matky a celou schránku ukryli u tunelech mimo naši cestu. Z toho všeho jsme byli už tak dost vyčerpaní a využili jsme zbylý čas ke čtení a výzkumu.