Sága o Fingalovi a Rianon

Nad táborem Ewigjarských drancířů se smrákalo. V ruinách starého kostela se povalovali lahve od vína a části družinky se potulovali kolem. Tajemný mág s maskou prohledával ruiny a hrobky, až našel co hledal. Mapa vedoucí skrze obraná pole kolem Drakenborgu. Zajásal a v duchu si představoval, na jaké poklady starého Acheronu narazí a odnese si je do své laboratoře v Ewigjaru.

Ze tmy vylétla vrhací sekera a zasekla se mezi lopatky jednomu z žoldáků. Z šera se s pokřikem vynořili divoce vyhlížející válečníci. V jejich čele běžela obří postava. Fingal Elfobijec vrazil do řad zmatených žoldáků jako běsnící zubr. Náhle se zablesko a před Fingalem stála majestátní postava v černé zbroji.

"Kurva, jo! Stormcasti! Ted twm horskejm kozomrdům uķážem!" zakřičel kapitán žoldáků. K jeho překvapení, ale šípy Sigmarových věčných létali stejně mezi barbary jako i jeho muže. "Pičo, dou po nás! Chraňte mága!"

Sigmarité, Ewigjarští i Morkartovi lidé se pustili do boje. Všichni šlibpo tom samém, po mapě k Drakenborgu, ale kromě mága nikdo nevěděl, kde mapa leží. Mág se proto radši vydal na taktický ústup. Fingal se vydal k vůdci Sigmaritů se zdviženou sekerou. V tomto hrdinném soboji si vyměnili několik tvrdých úderů. Pod koordinovanými ranami velitele Valeriana Duxe a jeho vojáků se musel zraněný Fingal stáhnout. V tu chvíli ovšem s křikem přispěchala Rianon, která nejprve zasekla sekeru do škvíry sigmaritovy zbroje v podkolení a když se k ní otočil čelem, probodla jej svým kopím. Sigmarita zmizel v záři blesků, za zvuku hromů a na místě zůstala jen jeho černá zbroj.

Pár žoldáků bránilo v postupu barbarům, ale většina hlídek, které pritahnul zpet do tábora zvuk bojů, chránil mága před utoky sigmaritů. Nakonec ewigjarský mág unikl všem nástrahám i s drahocenou mapou. Sigmarité se s neúspěchem stáhli a členové Klan Morkant se dali do plenění tábora a pichytání několika opozdilých žoldáků.

Cesta Klanu Morkant pokračovala z Modrých hor na východ až k Oltáři lebek, chrámu vytvořeném služebníky starého knížete Vlka. Bavmorda vedená vizí o krvavém psu přesvědčila Fingala, že několik zajatých žoldáků má být právě zde obětováno. Když klan přitáhnul blízko k chrámu, jeho členové zjistili, že na oltáři provádí své krvavé oběti kněžka Chana a její přisluhovači. Fingalova družina byla vyzvána k boji, aby ukázali své kvality v očích vlčího boha. Klan Morkant se vrhl do boje se značným zápalem. Bojovníci šplhali po svazích a vrhali se na zdánlivě bezbranné a zubožené kultisty. Krvavá kněžka se nad tímto prvním krveprolitím jen usmála. Z obětního stolu sebrala ještě tlukoucí srdce jednoho z obětovaných smrtelníků, vztáhla zkrvavenou ruku k nebi a zatáhla se rudá mračna. Z krvavý jezírek se vynořila dvojice bledých stvoření vyzbrojená zubatými kostěnými meči a jeden obrovitý krvavý pes.

Náčelník Fingal Elfobijec strašlivě zařval při pohledu na krvavé zplozence a s pokřikem "Chcípněte démonský sráči!" se vrhnul se na nové nepřátele. K překvapení všech poslal oba démony zpět do nemateriálního světa jediným švihem své sekery. Mezitím Rianon skočila z jednoho z můstků na záda krvavého psa a přibila ho k zemi svým kopím. Krvavá mračna stále houstla a Chana zpívala svou chmurnou píseň. Z nebe se spustil déšť vařící se krve začal sžírat válečníky z Morkantu. Nakonec se mračna roztáhla a Chana ukázala rukou na Fingala. "Bůh krve je s tebou spokojen válečníku. Obstál jsi v očích Otce vlků. Bude nad tvými válečníky bdít. Krev pro boha krve!"

"Lebky pro trůn z lebek!" ozvalo se z davu Chaniných následovníků.

Oko za oko

Ruiny opuštěného hradiště lákaly všechny živé tvory. Malou výpravu sonnedorfských dobrodruhů přitáhly také a ti zde začali se stavbou nových obydlí. Jejich práce trvaly, ale pouze krátce. Skupina ogrů z Kara Ogrum dobrodruhy jedné noci napadla a sežrala. Uprostřed starych ruin i nového staveniště se posléze válely jen zbytky vybavení. Téměř ztracené ale zůstali mezi zlámanými zbraňěmi a nářadím zůstaly ležet i relikvie sigmarových světců. 

Znovu stvořený Valerian Dux se svou družinou se vydal relikvie zachránit, ale k jeho velkému překvapení se již ruiny hemžily bojovníky Klanu Morkant. Přes veškerou snahu sigmaritů bylo barbarů příliš. Členitost terénu neprala pomalým bojovníkům v těžké zbroji. Rianon skopla z vyvýšené plošiny střelce, který zůstal ležet na zemi.

Bavmordina vize Hada vedla Klan Morkant do opuštěné osady, kde našli jakousi prastarou kamennou tabulku s pigtogramy zmijí, a jiných plazů. Vědma se pustila bez váhání do jejich luštění, ale i po mnoha hodinách nerozuměla, co ji bohové tímto chtějí sdělit. Bavmorda byla však byla celou svou duší přesvědčena, že jde o důležitý Bojovníci se znuděně bloumali kolem ruin osady.

Padla noc. Bojovníci se sešli kolem ohně, aby si naslouchali hrdinským příběhům z dávných dob, které vždy vyprávěl Conor Slovotepec. Dnešní příběh byl starý pouze necelé století. Hlavním hrdinou byl Fergus Veliký, Fingalův praděd, a Conor vyprávěl o jeho výpravě do vzdáleného světa Hysh, kde hledal ztracené elfí poklady. Při jednom z pátrání ve staré hrobce narazil se svou družinou na elfí výpravu a sigmarovy věčné. Fergus polbil několik elfích misteů meče, sigmarova čaroděje a ostrostřelce, ale nedokázal si včas proklestit cestu k mágovy s býčí přilbou. Ten se vznášel ve vzduchu a mávnutím své hole začal Ferguse měnit v kámen. Ještě než mu kletba zavřela ústa, přísahal bohům, že jeho
potomci pobijí stovky elfů odplatou za tento potupný konec.

"A tomu slibu dostojíme!"

Starý příběh přerušilo pištění nečistých skavenů. Bojovníci klanu Morkant popadli zbraně a začali sekat do zbabělých krysáků. Nikdo ale neviděl Fingala a Rianon.

Jeden krysák se vyplížil z boje, který pomalu utichal a začínal se omezovat na víceméně náhodné výpady a výměny nadávek. Naklonil se přes velký balvan a vypískl: "Boha jeho, oni tu jebú-prcajú!" Nebyl to slavný boj.